Králičí sloupek 08+09/20

 Tak jsem po menší pauze zpět. Léto uteklo pryč mílovými kroky

a už je tu podzim. Barevné listí, deštíky, chladnější počasí.

No co se dá dělat, alespoň, že jsem si užila ještě jednu

dovolenou na chatě a vycházky po venku. Teď už nikam

nepůjdu a radši budu doma a chroupat mrkvičku. S pančkou

je to teď trochu těžší, říká, že je karanténa a kdo ví co ještě 

a tak že nikam nemůžeme jet. No paráda. Žádné vyjížďky= žádný

veterinář. Muhehe, jak jsem se těšila. Ovšem včerejší projížďka v

autě mi byla nějaká nápadně podezřelá. A také že jo. Byl tam.

Bílý dům, bílá čekárna a ordinace. A au, au, au. No tohle že

má být to vězení? No to by mě zajímalo, kdo ho vymýšlí,

králík to určitě nebude. Ale já to pančce vrátím i s úroky 

za injekci i za pedikúru (vyplazuji jazyk). Takže takové

hrůzy se dějí mně. Doufám, že Vy se máte lépe, zůstáváte zdraví

a plni optimismu. A kdyby ne, čtěte můj sloupek ;)

Podzimní věneček

 Konečně jsem se také dostala k nějakému pořádnému tvoření. A když je podzim, vzala jsem to i tematicky. Na podzim převládají barvy oranžové, červené a tak jsem jich také využila. A květiny nemohly chybět. A tak s trochou barev a lepicí pistole vzniklo toto dílko:

Přečteno za září 2020

 Tak a je tu další měsíční přehled mé četby za uplynulý měsíc. Tentokrát jsem se trochu "flákala", ale bylo mnoho věcí na zařizování a ještě více jich bude, ale některé knihy vřele doporučuji.

Pozornost si rozhodně zaslouží American dirt - příběh o mexické mafii a ženě se synem, kteří se snaží dostat do USA. Po cestě se musí skrývat nejen před mafií a násilníky, ale musí se postavit čelem mnohým výzvám a nebezpečím. Tento příběh mě velmi zasáhl, už jen pro svou reálnost a bohužel třeba i každodennost lidí žijících v Mexiku a jeho městech. Už během čtení na Vás dýchne nezměrná moc kartelů řídící život a to, jak s tím nikdo nic nedělá. Bohužel, kniha je pouze v anglickém jazyce, takže pokud angličtinou nevládnete, nepočtete si. 

Malevil - příběh o tom, jak se pokusy s vodíkovou bombou vymknou z rukou a zasáhnou svět. Na malé pevnosti přežije několik lidí a snaží se přežít. Postupně se seznamujeme s tím, jak se svět zajímá o pevnost a lidi, navazování kontaktů se zbylým společenstvím a také s tím, jak se musí silou bránit útokům. Příběh je dle mě zbytečně natáhnutý na tolik stran, ale sám o sobě zajímavý a trochu odlišný od moderních dystopií s teenagery.

Sezdány válkou - anotace nejdříve příjemně navnadí na putování vojenské sestry do války a ošetřování zraněných vojáků. Během čtení zjistíme, že lékařství a nemocnice ustupují do pozadí a z příběhu se stává červená knihovna. Škoda, ale jako oddechovka příjemné čtení.

Havran - prostě klasika, kterou musíte přečíst (já nejednou).

 

Procestováno za léto 2020

 Jak si jistě mnozí z Vás všimli, díky koronaviru a corona opatřením nebylo letos až zas tak jednoduché vyjet někam do zahraničí. Já jsem letos z těchto důvodů zůstala v ČR a strávila léto zde. Ale i tak bych řekla, že jsem si pěkně zacestovala. A protože mnoho výletů a cest mířilo na pěkná a zajímavá místa, přináším jejich seznam a třeba někoho inspirují pro domácí dovolenou :-)

Města:

• Mariánské Lázně
• Poděbrady
• Karlovy Vary
• Lipno
• Písek
• Netolice
• Pasov (tak přeci jen 1 zahraniční výlet)

Místa a atrakce:

• Zoopark Zájezd
• Dinopark a zoo Plzeň
• Zříceniny hradů Žebrák a Točník
• Mořský svět Praha

Takže to je takový malý souhrn mého léta a letních výletů. Snad někomu pomůže při rozšiřování obzorů. A co Vaše letní cesty a výlety? Byly nějaké?

zdr.obr.

Kapitola 25

 

Poslední dny roku uběhly překvapivě rychle. Možná kvůli svému jednotvárnému obsahu. Vstát, mile poklábosit s rodinkou, dát si hrnek kakaa u pohádky, sníst oběd, odpočinek, kakao a televize, studená večeře a spát. A to vše ještě navíc korunováno dotěrnými otázkami naší milované tetičky. Ale nebyla jsem jediná, kdo toho měl už plné zuby. Na tátovi bylo vidět, že by ji nejradši vypoklonkoval už domů, nemluvě o jeho „láskyplných“ pohledech, když uklízel stužky z dárků.

Stále jsem myslela na Jossie. Chudák, je stále v nemocnici a kvůli omezeným návštěvám ji nemůžu ani navštívit. Alespoň mi občas už odpovídá na SMS zprávy, i když velmi omezeně. Ani se jí nedivím, že netouží po přílišném kontaktu s lidmi. Hlavně jsem ráda, že všechny ty zlé zážitky, co si musela zažít, přežila. A hned na to si pomyslím, že kdyby se všechno vyvíjelo tak, jak jsem chtěla a čekala, nic z toho bych se zřejmě ani nedozvěděla. A upřímně, asi by mě to ani nijak moc netrápilo. Jsem hrozná, pomyslím si. Ale tím, že jsem se „vyvázala“ z budoucího sňatku s tím prevítem, jsem tady a můžu jí být oporou. Takže všechno zlé je pro něco dobré. A tak trávím svůj vzácný čas o samotě, obvykle chvíli před spaním.

Jednoho krásného dne kouknu na kalendář a srdce mi zaplesá radostí. Dnes je 31. 12. To znamená poslední den v roce. Jupí. Námi milovaná tetička zítra tedy odjíždí. Jupí jupí. Zároveň to ale znamená, že odjíždí i babička. Jediná duše, která mi v tomto domě rozumí a chápe mě. A když pomyslím na její laskavou tvář, hned mám lepší náladu. A ta mi vydrží celý den. A když si všichni ťukáme o půlnoci a křičíme šťastný nový rok, cítím, že bude dobrý a šťastný. V duchu posílám přání i Jossie. A zřejmě mezi námi funguje jákasi forma telepatie. Protože když jdu spát, všimnu si SMS na svém mobilu. Šťastný nový rok, musíme ho zvládnout lépe, než ten minulý. Pusu J. A tahle zpráva mě opravdu zahřeje u srdce. Jako první, v novém roce. Ano, budeme se více snažit a tento rok bude mnohem lepší, pro nás obě.

První ráno v novém roce je chaotické. Po bouřlivé noci jsme trochu zaspali a tím pádem si tetička nevychutná své ranní kafíčko v klidu. Navíc se babička rozhodla, že pojede stejným vlakem v 10:30. Kouknu na hodiny nad stolem v kuchyni. 08:30. Kouknu na sebe: rozcuchaná, v pyžamu a spacích ponožkách. A velmi hladová. Otočím se do společenského pokoje. Naši spí vedle sebe na gauči, stále ve svátečních šatech po včerejšku. Tak to chci vidět, jak to stihneme, pomyslím si. A na klidu mi nepřidá ani pohled z okna. Nad ránem zřejmě sněžilo, na cestě leží o mnoho více sněhu, než včera. Ojoj.

A zatímco se tetička láteřivě snaží vzbudit rodiče a vysvětlit jim, že už opravdu musí vstát a odvést ji i babičku na nádraží, snažím se honem připravit ze zbytků večeře studené sendviče na cestu. Babička se mezitím nepozorovaně objeví v kuchyni a sedne si ke stolu s teplým čajem.

 

„Jak jsi to stihla?“ ptám se nevěřícně. Ale babička jen odvětí, že to je kouzlo zkušeností a usměje se na mě. Ano, miluji babiččin klid, který umí zachovat v snad každé situaci. Takže zatímco se lopotím v kuchyni s obědem na cestu a povídám si s babičkou, naši zburcovaní tetičkou pobíhají po domě, hledají klíče od auta a alkohol tester, aby zjistili, kdo z nich může řídit. Nakonec bylo domluveno, že řidiče bude dělat táta. A už je nejvyšší čas vyrazit. Hodiny ukazují 09:15. Na nádraží trvá cesta zhruba 40 minut, ale díky sněhu asi i déle. Tetička už stojí v pozoru u dveří, oblečená do svého kožešinového kabátu (který je odporný podle mě a podle ní jsem nevychovaný spratek, co ani nepozná správnou módu) a podupává nohou.

Pomáhám babičce do kabátu a velmi dlouho se s ní loučím. Nakonec mě štípne do tváře se slovy ten pravý se brzy najde, uvidíš. A pospíchá za tetou, coby vedoucím výpravy a následována tátou v teplákách a košili, protože společenské kalhoty si umazal u večeře. A konečně za velkého hlomozu jsou všichni a všechno usazeni v našem malém sedanu a odjíždí pomalu pryč. Ach jo, tak rychle to uteklo. Ale slíbím si jedno. Na jaře pojedu za babičkou na prázdniny. A když se s úsměvem odvracím od okna, všimnu si, jak za mnou stojí máma. Stojí mlčky a koukáme na sebe, jako bychom měly něco říct.

„Víš, jsem ráda, že jsi zpátky doma. Stýskalo se mi už,“ téměř zašeptá a rozevře náruč, jakoby čekala objetí. Vyslyším pobídku a jdu k ní. Obejmeme se, jak už dlouho ne. A to se mi zdá jako opravdový příslib skvělého nového roku.