Poslední dny roku
uběhly překvapivě rychle. Možná kvůli svému jednotvárnému obsahu. Vstát, mile
poklábosit s rodinkou, dát si hrnek kakaa u pohádky, sníst oběd,
odpočinek, kakao a televize, studená večeře a spát. A to vše ještě navíc
korunováno dotěrnými otázkami naší milované tetičky. Ale nebyla jsem jediná,
kdo toho měl už plné zuby. Na tátovi bylo vidět, že by ji nejradši
vypoklonkoval už domů, nemluvě o jeho „láskyplných“ pohledech, když uklízel
stužky z dárků.
Stále jsem myslela na
Jossie. Chudák, je stále v nemocnici a kvůli omezeným návštěvám ji nemůžu
ani navštívit. Alespoň mi občas už odpovídá na SMS zprávy, i když velmi
omezeně. Ani se jí nedivím, že netouží po přílišném kontaktu s lidmi. Hlavně
jsem ráda, že všechny ty zlé zážitky, co si musela zažít, přežila. A hned na to
si pomyslím, že kdyby se všechno vyvíjelo tak, jak jsem chtěla a čekala, nic z toho
bych se zřejmě ani nedozvěděla. A upřímně, asi by mě to ani nijak moc
netrápilo. Jsem hrozná, pomyslím si. Ale tím, že jsem se „vyvázala“ z budoucího
sňatku s tím prevítem, jsem tady a můžu jí být oporou. Takže všechno zlé
je pro něco dobré. A tak trávím svůj vzácný čas o samotě, obvykle chvíli před
spaním.
Jednoho krásného dne
kouknu na kalendář a srdce mi zaplesá radostí. Dnes je 31. 12. To znamená
poslední den v roce. Jupí. Námi milovaná tetička zítra tedy odjíždí. Jupí
jupí. Zároveň to ale znamená, že odjíždí i babička. Jediná duše, která mi v tomto
domě rozumí a chápe mě. A když pomyslím na její laskavou tvář, hned mám lepší
náladu. A ta mi vydrží celý den. A když si všichni ťukáme o půlnoci a křičíme
šťastný nový rok, cítím, že bude dobrý a šťastný. V duchu posílám přání i
Jossie. A zřejmě mezi námi funguje jákasi forma telepatie. Protože když jdu
spát, všimnu si SMS na svém mobilu. Šťastný
nový rok, musíme ho zvládnout lépe, než ten minulý. Pusu J. A tahle zpráva mě
opravdu zahřeje u srdce. Jako první, v novém roce. Ano, budeme se více
snažit a tento rok bude mnohem lepší, pro nás obě.
První ráno v novém
roce je chaotické. Po bouřlivé noci jsme trochu zaspali a tím pádem si tetička nevychutná
své ranní kafíčko v klidu. Navíc se babička rozhodla, že pojede stejným
vlakem v 10:30. Kouknu na hodiny nad stolem v kuchyni. 08:30. Kouknu
na sebe: rozcuchaná, v pyžamu a spacích ponožkách. A velmi hladová. Otočím
se do společenského pokoje. Naši spí vedle sebe na gauči, stále ve svátečních
šatech po včerejšku. Tak to chci vidět, jak to stihneme, pomyslím si. A na
klidu mi nepřidá ani pohled z okna. Nad ránem zřejmě sněžilo, na cestě
leží o mnoho více sněhu, než včera. Ojoj.
A zatímco se tetička
láteřivě snaží vzbudit rodiče a vysvětlit jim, že už opravdu musí vstát a
odvést ji i babičku na nádraží, snažím se honem připravit ze zbytků večeře studené
sendviče na cestu. Babička se mezitím nepozorovaně objeví v kuchyni a
sedne si ke stolu s teplým čajem.
„Jak jsi to stihla?“
ptám se nevěřícně. Ale babička jen odvětí, že to je kouzlo zkušeností a usměje
se na mě. Ano, miluji babiččin klid, který umí zachovat v snad každé
situaci. Takže zatímco se lopotím v kuchyni s obědem na cestu a
povídám si s babičkou, naši zburcovaní tetičkou pobíhají po domě, hledají
klíče od auta a alkohol tester, aby zjistili, kdo z nich může řídit. Nakonec
bylo domluveno, že řidiče bude dělat táta. A už je nejvyšší čas vyrazit. Hodiny
ukazují 09:15. Na nádraží trvá cesta zhruba 40 minut, ale díky sněhu asi i
déle. Tetička už stojí v pozoru u dveří, oblečená do svého kožešinového
kabátu (který je odporný podle mě a podle ní jsem nevychovaný spratek, co ani
nepozná správnou módu) a podupává nohou.
Pomáhám babičce do
kabátu a velmi dlouho se s ní loučím. Nakonec mě štípne do tváře se slovy ten pravý se brzy najde, uvidíš. A pospíchá
za tetou, coby vedoucím výpravy a následována tátou v teplákách a košili,
protože společenské kalhoty si umazal u večeře. A konečně za velkého hlomozu
jsou všichni a všechno usazeni v našem malém sedanu a odjíždí pomalu pryč.
Ach jo, tak rychle to uteklo. Ale slíbím si jedno. Na jaře pojedu za babičkou
na prázdniny. A když se s úsměvem odvracím od okna, všimnu si, jak za mnou
stojí máma. Stojí mlčky a koukáme na sebe, jako bychom měly něco říct.
„Víš, jsem ráda, že jsi
zpátky doma. Stýskalo se mi už,“ téměř zašeptá a rozevře náruč, jakoby čekala
objetí. Vyslyším pobídku a jdu k ní. Obejmeme se, jak už dlouho ne. A to
se mi zdá jako opravdový příslib skvělého nového roku.
Moc povedené
OdpovědětVymazat