A že se nám mnou nasyslené informace hodily dříve, než by kdo čekal. Jossie mi po týdenním pobytu doma volala. A k mému velkému překvapení, v telefonu zněla vyrovnaně a odhodlaně. Měla jsem radost, že zase slyším svou kamarádku tak, jak ji znám. A tak jak jsem ji vždy znala, tak i vymyslela plán, co dál. Chce se rozvést. A to hned, bez jakýchkoliv odkladů. Dohodly jsme se, že se sejdeme v našem oblíbeném bistru u sendviče a čaje – jako jsme to vždy dělávaly, když jsme byly děti. Abych Jossie nemusela nechat čekat, řekla jsem si, že pojedu autobusem. Ovšem má peněženka křičela, ať jdu pěšky. „Ach jo, zase budu muset jít si vyprosit „kapesné“,“ povzdechla jsem si, spakovala si věci do kabelky a vydala se dolů.
Máma seděla v kuchyni, popíjela kafíčko a něco ťukala do telefonu. Táta byl pryč, odjel na nákup. Když jsem vešla do kuchyně, máma ani nezvedla hlavu. Chm,chm, odkašlala jsem si. „Asi chceš peníze co?“ zeptala se, aniž bych cokoliv řekla. Zvedla se a s určitou dávkou nechutenství vytáhla svou peněženku a podala mi 20 liber. Poděkovala jsem a co nejrychleji se klidila pryč. Na otázky typu kdy začneš pracovat? a opravdu nic jsi nenašla?, jsem neměla vůbec chuť. Samotnou mě to deprimovalo. Z pracovní kanceláře se mi jednou za měsíc ozvali s tím, že zatím se žádná vhodná práce pro mě nenašla a celý hovor vždy zakončili tím, ať nezoufám, že se brzy něco objeví. Na inzeráty se mi také většinou nikdo neozval, a když, tak s tím, že nevyhovuji požadavkům. „Hrom aby do toho!“ zavrčela jsem a odkopla kamínek. Naštěstí bylo hezké počasí (tak, jak na zimu jde) a nesněžilo, což byla pozitivní věc a trochu mi zlepšila náladu.
Když jsem vešla do bistra, všude se mačkalo hodně lidí – u vitrín, u pokladny, u čajového koutu. Žádný div, bylo po pracovní době a lidé se začínali scházet s přáteli na kus řeči a něčeho dobrého. Vzadu u malého stolku pro dva jsem zahlédla Jossie, jak na mě mává. Modřiny v obličeji už začínaly mít barvu tmavě žluté a celkově vypadala, jako by se snažila ze sebe udělat nepovedenou lesní žínku. Ale výraz měla o něco klidnější a smířenější. Kromě toho jsem jí v očích viděla i silnou odhodlanost. A na stolku před sebou šálek a sendvič.
„Vždy připravena!“ s legrací zasalutovala, když si všimla, jak nevěřícně koukám na stůl. Po několika zdvořilostních fázích, ujištění o dobrém stavu a probrání špatné životní situace nás obou, jsme se dostaly k tomu hlavnímu. Jossie pevně stiskla svůj šálek s čajem a podívala se na mě ublíženým pohledem. Věděla jsem, že se chystá říct, jak se omlouvá, že nikoho neposlouchala, když jsme jí říkali, jaký On je (jeho jméno bylo od nyní tabu) ve skutečnosti atd. Zarazila jsem ji. Tohle nikomu a ničemu teď nepomůže. Pevně jsem ji držela za ruku a povzbuzovala beze slov. Konečně se ke slovu dostaly mnou sbírané informace o právní stránce rozvodu a kontaktech na právní zástupce. Jossie sama se už zabývala průběhem právního jednání, což jsem ráda slyšela. Postupně jsme dávaly dohromady seznam všeho, co se musí udělat, zařídit, které dokumenty předložit a v jakém množství. A zatímco jsme se zaobíraly rozvodovým tématem, čaje nám pomalu stydly, sendviče okorávaly a světla venku ubývalo.
„Omlouvám se, ale zavíráme. Jestli chcete, můžeme vám jídlo zabalit,“ ozvala se od pultu prodavačka milým hlasem a začala vytahovat papírové krabičky. Podívala jsem se nechápavě na hodinky. Opravdu, už je 8 hodin a kromě nás tu není nikdo. Chvatně jsme sbíraly své věci a poznámky a poděkovaly prodavačce za shovívavost. Ta se jen mile usmála a s přáním hezkého večera nás vyprovodila ven. Začalo zase sněžit. Ale ne nijak silně. Spíše padaly malé vločky a dokreslovaly zimní večer.
Domů jsme jely společně autobusem. Obě dvě jsme seděly vedle sebe, ale potichu. Každá z nás přemýšlela o svých starostech a problémech a že jich bylo. Když jsem dorazila domů, jako první mě spražila máma, kde jsem byla, že mi volala atd. Koukla jsem se na mobil: 2 zmeškané hovory a 3 zprávy. Omlouvala jsem se, že jsme se zapovídaly, ale nijak mi to nepomohlo. Následný výčet všech mých neřestí od počátku věků byl jako nekonečný příběh, který přeřvávala tátova televize. Nakonec jsem se odebrala k sobě do pokoje a s radostí si uvědomila, že mám v kabelce sendvič. Sice asi trochu okoralý, ale určitě dobrý. A to znamená, že se už nemusím přemlouvat, abych si došla dolů do kuchyně pro něco k jídlu. S úsměvem jsem si otevřela krabičku a snědla si v posteli sendvič a s ještě větším úsměvem jsem usnula.
