Ve středu odpoledne jsem seděla s Jossie v naprosto nepohodlných křeslech v naprosto odporně růžové místnosti s naprosto odporným časopisem pojednávajícím o útrapách porodu. Fuj, jak může tohle někoho uklidnit, zvláště když se jedná o nastávající maminky? Nechápu. A doufám, že ani nikdy nepochopím. Hrozná čekárna.
"Ale nebuď tak nervózní, to mám být přeci já ne?" rýpla do mě, když jsem se už asi po sté zavrtěla v tom hrozném křesle.
"Já nejsem nervózní, proč by? Ty seš tady ta, kdo bude mít brzo o člena rodiny navíc," odvětila jsem.
Špičkovaly bychom se i dál, kdyby se najednou přes celou místnost neozvalo: paní Smithová, prosím!!! Při tom zvuku mi málem praskly ušní bubínky. A jen co se Jossie zvedla a šla do ordinace, zvedla jsem se také. Zadek mě nesnesitelně bolel, stejně jako záda. Neměla by ta křesla být fakt pohodlnější? K tomu mi najednou v tašce začal zvonit telefon, rychle jsem ho začala lovit, ale když jsem zjistila, že mi volá máma, hodila jsem ho zpátky. Nepotřebuji další kázání o mém nezodpovědném chování a kazit si jinak super náladu. Aspoň ne teď. Konfrontaci se stejně nevyhnu, tak ji mohu alespoň odložit na pozdější dobu. Ach jo, to čekání mě nebaví. Pochodovala jsem ode zdi ke zdi a to jsem čekala teprve nějakých 15 minut. Za dalších 15 minut mě sestra svým rozhlasovým hlasem zavolala také do ordinace. Panebože, něco se stalo. Mé obavy asi byly vidět na tváři, protože sestra mě hned uklidnila, že se nic neděje, že jen Jossie chce, abych byla přitom. Jako při čem? Vůbec jsem nechápala.
V ordinaci byl cítit lehký závan desinfekce, lékařka seděla u ultrazvuku, Jossie ležela jako vyvržený vorvaň na lehátku a usmívala se. Sedla jsem si na židli vedle ní, kam mi ukázala sestra a nechala nás všechny samotné.
"Už budeme vědět, jestli holka, nebo kluk. Tak chci, abys byla přitom,"
"Jej, tak to děkuji za výsadu, vsadím se, že to bude kluk jak buk," zažertovala jsem.
Lékařka Jossie naplácala na břicho tlustou vrstvu gelu a pomalu začala přejíždět nad miminkem. A pak jsem to uviděla, jakýsi divný černý flek - budoucí člen rodiny Smithů.
"Tak, vaše kamarádka má pravdu, opravdu to vypadá, že budete mít kluka, gratuluji," oznámila lékařka hrdě a ukazovala přesně, kde se nachází.
Jossie začala radostí brečet. Asi si opravdu přála kluka. Ani já jsem se neubránila dojetí. Páni, tak je to skutečně tak. Bude ze mě teta. A to ta nejlepší. Po sáhodlouhém poučování, co má nastávající matka dělat a nedělat jsme se dohodly, že na oslavu zajdeme někam na dortík.
Než se Jossie oblékla a posbírala své břicho, lékařka mě nenápadně odvedla zpátky do čekárny. Že by neměla ráda, když se jí v ordinaci pohybují další lidi, nebo chce ulovit další dušičku k ošetření? Nic takového se ale nestalo. A to, na co se mě zeptala, mě docela zarazilo. Spíše až vyděsilo.
"Vím, že jste velmi dobrá kamarádka paní Smithové, pořád o vás mluví, a tak mě napadlo, že asi budete vědět, jak to u nich doma vypadá?" začala se ptát.
"No ano, kamarádky už od mala. No jako mají to tam zařízeno vhodně pro dítě," vysypala jsem ze sebe, stále nechápaje, kam že to vlastně míří.
"Víte, už jsem si toho všimla dříve, že paní Smithová má na sobě sem tam modřiny, ale tentokrát má docela velký hematom v oblasti hrudníku. Mně tvrdí, že se bouchla o dvířka skříně, ale nějak tomu nemůžu uvěřit. Nevšimla jste si něčeho zvláštního, divného na jejím manželovi?" vybalila to na mě.
"No já víte, moc dobře ho neznám, ale nikdy se mi o ničem nezmínila, jen, že je teď s tím břichem trochu nemotorná a tak…" odpověděla jsem, ale hlavou se mi začaly honit zvláštní myšlenky. To že by Tom mohl mít sklony řešit věci až moc rázně, mi připadalo vždycky, navíc ty modřiny a údajná nešikovnost, ale když si toho všimla i doktorka…
"No nic, dávejte na ni pozor, a kdyby něco, klidně se mi ozvěte," poplácala mě po rameni a zaplula zpátky do ordinace. Ach bože, tak ona to bude přeci jen pravda. Ale proč mi Jossie nic neřekla? Nebo se opravdu všichni jenom moc staráme?
"Tak co, kam vyrazíme? Myslím, že za rohem je jedna cukrárna s dobrými dorty. Stalo se něco? Vypadáš nějak ustaraně," ozvalo se mi za zády.
"Ne, to nic, jen jsem přemýšlela, jak to doma vyžehlit. Tak půjdeme ne?" popadla jsem ji za ruku a vyšly jsme na ulici.
Kapitola 19
Dort byl naprosto skvělý, samá čokoláda a třešně. Takhle ho mám nejradši. Jossie si ten svůj, v pořadí již druhý, vychutnávala jako manu. Vypadala tak šťastně a spokojeně. Až by si jeden řekl, že podezření ohledně Toma jsou úplně mimo. Ale něco mi říkalo, že se nemýlím. A tak jsem se po dlouhé chvíli mlčení a zvažování pro a proti rozhodla, že se Jossie zeptám. Musím. Jinak nebudu mít klid.
"Hele Jossie," začala jsem. A nevěděla jak dál. Nebylo pro mě lehké, ptát se zrovna své nejlepší kamarádky na takovouhle věc, zároveň jsem se děsila toho, co se dozvím a přitom jsem tušila, že její odpověď bude záporná a popíravá. Ach jo. Hotový mišmaš pocitů.
"No, vypadáš, jako by ses na něco chtěla zeptat," odvětila mi a popíjela svůj bylinkový čaj - pro dítě to nejlepší a dojídala svůj dort - to nejlepší pro ni.
"Jak to máš s Tomem, všechno dobrý? Není na tebe někdy drsný, třeba i fyzicky?" nejlepší pro mě - zeptat se na rovinu.
Jossie položila šálek s čajem na stůl a spolkla poslední kus dortu. A byla ticho. Hrozivě ticho. A její pohled také nevěstil nic dobrého ani příjemného. Modlila jsem se, aby už něco řekla. Cokoliv. To ticho a mlčení mi drásalo nervy.
"Nevím, proč se ptáš na tohle. Ale počkej, vím. Prostě tvůj ex snoubenec byl naprostej idiot a ty mi jen závidíš, že jsem vdaná a ty ne. Je to tak, co? Prostě mi to nepřeješ! Seš naprosto skvělá kámoška!" při slově skvělá udělala ironickou poznámku. A hned na to si vzala kabát a odešla pryč. Prostě jen tak. Nechala mě tam sedět a vychutnávat si tu ostudu. Ani jsem se nezmohla na slovo.
"Tak to vypadá, že platíte i za kamarádku co?" uchechtla se číšnice. Vylovila jsem z peněženky bankovku a praštila s ní o stůl. "Drobný si nechte," štěkla jsem a běžela ven. Doufala jsem, že venku někde uvidím Jossie v návalu těhotenských emocí, ale nebyla tam. Nečekala venku, ani na zastávce autobusu. Tohle si mi fakt povedlo, Elis seš fakt borec. Na druhou stranu mi svědomí říkalo, že jsem se zeptat musela. Je to má kamarádka, mám za ní zodpovědnost.
Čekala jsem na autobus a doufala, že mi zazvoní telefon. Že uslyším promiň. Ale nic. Cestou domů už jsem to nevydržela a napsala jí sms zprávu. Ale žádná odpověď. "Tak jak jste si to užily?" vrhla se na mě máma hned při příchodu. "Skvěle, jak jen to mohlo jít," odpověděla jsem a kráčela do pokoje. "Tak tenhle tón si vyprošuji, co si myslíš? Já nejsem tvoje kamarádka, abys se mnou takhle mluvila!" křičela mi za zády, ale bylo mi to jedno. Všechno bylo jedno, jen kdybych slyšela opět Jossie.
Volala jsem, ale vždycky mi telefon vytípla. Asi na mě byla fakt naštvaná. Ale proč? Nikdy jsem jí nezáviděla, chci, aby byla šťastná. A nejlépe s někým, kdo si jí bude vážit. Byla jsem na sebe naštvaná a zároveň na ni, že je tak slepá. Ten večer jsem brečela. Měla jsem pocit, že jsem přišla o jedinou blízkou osobu, co jsem tu měla…
Kapitola 20
A moje obavy s postupem času nabývaly na síle. Nejdříve mě ignorovala týden, dobrý, zlobí se. Druhý týden jsem jí volala i psala. Nic. A třetí týden jsem se už na nic nezmohla. Když jsem se jednoho večera utápěla v lítosti, snažila se mě utěšovat i máma. A jako malá holka jsem se jí rozbrečela na rameni.
"Ach jo, když ona mi tak chybí. Je to moje jediná kamarádka a já jsem ji naštvala," bulela jsem jako želva a ne a ne přestat. Máma na to nic neříkala. Určitě si myslela, že se jedná jen o nějaký holčičí problém a všechno se vyřeší. Ale já se opravdu bála, že se nic jen tak nezmění.
A tak přešel listopad, během dne začínalo i sněžit a jakákoliv zpráva od Jossie v nedohlednu. Začátkem prosince, kdy jsem si fakt začala zoufat nad svou situací, nejen co se týká práce a školy, ale i mého společenského života, jsem se rozhodla, že už je pomalu čas na menší vánoční nákup dárků. Fuj, nesnáším zimu. Čepice, šála, rukavice, kabát. Jsem jak medvěd. A ještě jsem v tomhle teplém brnění měla namířeno do obchoďáku - chrámu přetopených obchodů.
Už po cestě autobusem jsem ovšem svého nápadu litovala. Všude byly fronty a davy lidí. Každý do sebe strkal, vrážel, křičel. No hrůza. A to je teprve začátek celého šílenství. Na náladě mi nepřidal ani fakt, že jsem žádný dárek nesehnala. Tak jsem se přidala k davu spěchajícímu na autobus, s kyselým obličejem, když tu jsem náhle něco uviděla. Za výkladní skříní obchodu s dekoracemi stál hrací kolotoč s koníky. Červený se zelenými pruhy a zlatými koníky, který hrál známou otřepanou melodii, kterou hraje každá hrací skříňka. Správný, téměř historický kousek. A správný dárek pro Josii. Když jsem zaplatila a nesla ho domů, měla jsem ze sebe dobrý pocit. Kdy jindy bychom se spolu měly udobřit, když ne o Vánocích.
A v tu chvíli jsem ucítila, jak mi vibruje kabelka. Nešikovně jsem se snažila vydolovat telefon. Jako naschvál byl zapadlý až na samém dně. Pohled na mě v tu chvíli musel být opravdu "božský".
Když jsem uviděla, kdo mi píše, poskočilo mi srdce radostí. Byla to zpráva od Jossie.
"Ahoj, jak je? Možná bychom se mohly vidět…."
Možná? Určitě! Ach Jossie. Tak moc mi chybí to naše povídání o všem možném.
"Jasně že jo, už se těším, snad se na mě už nezlobíš…" odpovídám rychle.
"No ani ne, jen bychom si fakt měly o něčem promluvit,"
Jupííí. Radostí jsem si poskočila a vysloužila si tak opovržlivý pohled ostatních kolemjdoucích. A bylo mi to jedno. Jossie se se mnou zase baví a to je nejdůležitější. S úsměvem na tváři jsem se vydala na autobus a už se nemohla dočkat, až se obě setkáme.
Kapitola 21
Nakonec jsme se sešly s Jossie v obchodním domě v centru nad šálkem horké čokolády. Sice to nebyl ten "opravdový" obchodní dům s několika patry, svítícími uličkami a desítkami obchodů s podobným zbožím, ale pro nás to byl ten nejlepší nákupák na světě. Pomaličku jsem usrkávala horkou čokoládu, naprosto výbornou, a pozorovala Jossie, jak skoro kopíruje mé pohyby. Bříško jí bylo už docela hodně vidět. Páni, za rok už takhle možná budeme sedět ve třech.
"Víš, co si teď říkám? Že za rok tady budeme už možná trojitá společnost," sdělila mi, zatímco si hladila břicho.
"To je legrační, právě jsem myslela na totéž. Páni, ten čas ubíhá. Už se fakt těším, až ze mě bude teta, a to ta nejlepší," odvětila jsem s hrdostí v hlase.
"Tak o tom vůbec nepohybuju, už vidím, jak to malé budeš rozmazlovat a za zády mu dávat čokoládu,"
"Ale tak o tom nebudeš vědět, tak tě to nemusí trápit," vyplázla jsem na ní jazyk a oplátkou se mi dostalo toho samého.
"No ale už dost řečí, tady máš, vánoční dárek," podávala mi červenou dárkovou tašku. Docela velkou, ach jo, tak veliký dárek, to jsem si ani nezasloužila.
"A tady je můj dárek pro tebe, teda vlastně pro vás dva," podala jsem jí úhledně zabalenou krabičku převázanou červenou stuhou. Zdá se, že obě máme červenou rády. Ještě asi tak deset sekund jsme se kochaly obalem dárků a potom nastala nejzábavnější část - dostat se do nich. I když jsem dostala dárek v tašce, překonat izolepu nebylo snadné. Ale po menším zápase taška podlehla a vydala své tajemství. V ruce jsem najednou držela obrovského keramického medvěda. Hnědý s modrým kabátkem a červenou čepicí, přesně jako z toho animovaného filmu.
"Jossie, díky, je překrásný," poděkovala jsem jí a trochu s medvědem zatřásla. Ozval se cinkot. Tázavě jsem se na kamarádku podívala.
"Hihi, to není jen na ozdobu. To máš velkou pokladničku a můžeš si začít šetřit na studia a máš tam ode mě penci do začátku. Třeba pak můžeš jít do burgerové školy," začala se mi posmívat.
"To si piš, že půjdu a až budu burgery dělat, tak tobě jenom bez masa," pošťouchla jsem ji. Jossie si mezitím rozbalila svůj dárek.
"Jéé, to je krásná čepička, ta malému bude slušet. Ale tady je ještě něco, jééé, ta je krásná, musím si ji hned zkusit," vykřikla a začala si mnou pletenou šálu obtáčet kolem krku. Jedna extra velká, chlupatá a tmavě fialová, přesně taková, nad jakou se Jossie posledně rozplývala v obchodě.
"Děkuju moc," řekly jsme obě současně.
K tématu jejího manželství a rodinné večeře na štědrý den jsem se nechtěla vracet, takže jsme se bavily spíše obecně a o mé práci a případném studiu. Nechtěně jsem musela přiznat, že ani jedno není teď v dohledu. Což mě dost trápilo. I vzhledem k tázavým pohledům mých rodičů. Ale Jossie mě uměla povzbudit, tak jako nikdo jiný. Její utěšující slova mě skutečně zahřála u srdce. Ještě chvíli potom, co jsme dopily čokoládu, jsme pokračovaly v hovoru a odcházely nakonec až s posledními hosty. Venku se už dávno setmělo a začaly poletovat vločky, brrr. Ještě, že bydlím celkem blízko, nechtělo by se mi chodit nikam daleko. Ale ještě mám v rukávu překvapení.
"Jossie, ještě pro tebe mám menší překvapení, ale to si otevři až u stromečku," podávala jsem jí další krabičku.
"Teda, takových dárků, to si nemusela," vzala si ode mě ostýchavě krabičku a slíbila, že ji otevře opravdu až na Vánoce. Samozřejmě, že jsme tomu ani jedna nevěřily. A tak jsme se na rozloučenou objaly a popřály si pěkné svátky. A ani jedna z nás netušila, jak "pěkné" opravdu budou…
Kapitola 22
24. 12. Štědrý den. Vánoce. Už je to tady. Tak přesně takhle by se dal dnešní den popsat. Jen co jsem vstala a zamířila do kuchyně na snídani a kafe, praštil mě do nosu smrad. Ano smrad. Žádná líbivá vůně, jak tomu vždy bývalo. Ach jo, nejen, že nám dům smrdí, ale kromě smradu jsem ve vzduchu cítila i blížící se katastrofu. A jen co jsem sešla ze schodů a došla do kuchyně, už se to celé spustilo.
"To snad není možný. Já se na to…!" "Do háje, já na to nemám nervy!" křičela máma a vyndávala z trouby spálenou vánočku. Nebo spíše to, co z ní zbylo. "No to je dost, že taky vstáváš!" obrátila se na mě. Ach jo, to bude zase den, brr. "Tak to neřeš, prostě si dáme, tu co jsi upekla včera," přispěl táta svou trochou do mlýna. "No to je skvělý a co budeme jíst zítra?" pozitivní odezva v nedohlednu.
Ale pokrok nastal, sice s naštvaným výrazem, ale máma nakonec vytáhla včerejší vánočku a mohli jsme si sednout ke stolu a dát si snídani a mnou vytouženou kávu. A zdálo se, že dobré jídlo uklidňuje rozbouřené vody. "Hmm, moc dobrá," podporovala jsem dobrý start, táta s plnou pusou přikyvuje. Máma se tváří lépe - krize zažehnána. A vypadá to na idylický den, sluníčko se ospale snaží projít skrz mraky a přes noc nasněžilo. Bílé Vánoce. Po velmi dlouhé době je sníh a i když ho nemám vůbec ráda a zimu také ne, tak mi to vše přijde jako příslib krásných vánoc.
Po snídani a načančání se, ještě musím dobalit dárky. Což se sice zdá jako kratochvíle a příjemná zároveň, ovšem ne pro mě. Balení dárků nesnáším, papír se ohýbá tam, kde nemá, trhá se, lepicí páska lepí sama sebe nebo ke mně (ideálně kombinace obojího) a stužka se odmítá odmotat. Grrr. Ale…po několika dlouhých minutách a nadávkách hotovo. Dárky jsou v papíru a obalené stuhou. Počet zabalených dárků: 10, počet zraněných prstů: 0, počet vystresovaných osob: 1. Docela dobrá bilance. A zatímco jsem se bila s dárky, táta vytáhnul stromeček a umístil ho do stojanu. Nejvyšší čas na ozdoby a světýlka. A na pohádky.
Hurá zpět dolů. V obýváku už táta končil s upevňováním stromečku do stojanu a máma zatím v kuchyni chystala všechno na večeři. Jídla musí být hodně, přijede babička a vzdálená tetička, která dle slov mámy byla tak hodná a letos bude na vánoce u nás. To jí já ani táta nevěříme. Letos bude u nás jen proto, že sestřenice jí už nemůže vystát. Ach jo, černý Petr u nás doma. Ale co, užiji si svátky i tak. A tak jsme pokračovali v práci: já jsem ladila pohádky a třídila ozdoby na ozdoby, mašle a řetězy a světýlka. Táta se je pak snažil rozmotat a umístit na stromeček. A musím říct, že nám to šlo docela dobře. Za chvíli ovšem domem otřásl zvonek, děsně dlouhé crrrrrrr. "Kdo takhle strašně zvoní?" zeptala jsem se do éteru. "Hádej, miluje to růžovou a nechává si zaplatit za taxi," odvětil táta od větví. Ach ne, tetička už je tu.
"No ne, Etel vypadáš báječně, maminko, vy jste přijely spolu? To je úžasné. Richarde, zaplať taxi a vy honem pojďte dovnitř," tahala máma návštěvu dál a chudák táta lovil po kapsách peněženku. Chudák babička, jestli s tetičkou musela jet celou cestu.
"Babičko, tak ráda tě vidím," objímala jsem babičku a napůl pusy pozdravila tetičku. Ta to přešla s úsměvem. Jak znám sestřenku, tak je na takováto přivítání zvyklá. A ne že bychom my ostatní byli zlí, jen tetiččina snesitelnost trvá do doby, než začne do všeho a všech rýpat. A že mám pravdu, se potvrdilo už cestou do kuchyně. "No ale Mary, jak pečeš tu vánočku? A ten puding? Takhle by se to dělat nemělo…" začne to nenápadně. Máma se snaží držet statečně a tak babičku i s tetičkou usadí do kuchyně a naleje jim punč. A pod taktovkou "dobře míněných rad" se snaží dokončit jídelní přípravy k večeři. Babička se snaží rovnat, co se dá, ale celkem bez úspěchu. Ach jo. Nedivím se, že první vánočka odešla na věčnost.
Raději se s tátou věnujeme zdobení stromečku a protahujeme ho, jak se jen dá, aby se na nás pohroma Etel nevrhla příliš brzo. A tak zatímco se kuchyň boří pod Etelynými příkazy a s tátou se dohadujeme, jestli pověsit zlaté, nebo stříbrné ozdoby, začne mi v kapse vrčet telefon. Rychle ho zvednu a s omluvným výrazem na tváři odběhnu ke schodům. Volá mi Jossie. Přepadne mě zlá předtucha.
"Ahoj, Jossie. Děje se něco?" snažím se znít klidně.
"Dobrý den, Elis, tady Jossiina máma, já volám…" vzlyká. Panebože. Něco se stalo.
"Já, já volám z nemocnice u Svatého Marka. Jossie chtěla….chtěla…abys přišla, promiň, čeká…" a zavěsila. Zůstala jsem stát a nevěřícně hleděla na zčernalou obrazovku telefonu. To snad ne, Jossie je v nemocnici. A volá mi její máma, se kterou nemluví. Musím tam. Hbitě jsem vyběhla nahoru do pokoje se obléct a ještě rychleji jsem seběhla dolů pro kabát a boty.
"Kam jdeš? Co ten stromek?" volá táta. "Promiň, musím do nemocnice, Jossie je v nemocnici a já nevím, co se stalo!" křikla jsem do zavírajících se dveří a běžela na autobus. Snad to stihnu…
Kapitola 23
Měla jsem štěstí, autobus jsem doběhla. I když to bylo jen tak tak. Měla jsem velké štěstí. Nejen, že jsem autobus stihla, ale dokonce jsem stihla i ten, který zajíždí přímo k nemocnici. Cesta mi ovšem zabere zhruba 35 minut. Nekonečná cesta. Venku navíc začalo sněžit. Pozorovala jsem vločky, jak dopadají na okna a velmi pomalu se rozpouštějí. Ideální počasí na dnešní den. A byly to idylické Vánoce. Téměř.
Jen co autobus zastavil, protlačila jsem se jako první ke dveřím a běžela jsem ke vchodu do nemocnice. Za mnou se ozývaly mručivé hlasy. A bylo mi to jedno. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku - najít Jossie a zjistit, co se stalo. Ještě než jsem doběhla k recepční chráněné velkým bílým stolem, uslyšela jsem za zády známý hlas. "Konečně jsi tady….to je dobře…." Pláč. Otočila jsem se a uviděla Jossinu mámu. Vůbec nevypadala jako ta elegantní dáma, kterou jsem na podzim potkala v galanterii. Byla strhaná, rozcuchaná a oči, tolik podobné dceřiným, byly opuchlé a zarudlé od pláče. Chtěla jsem se zeptat, kde je, kam mám jít, když v tom jsem si povšimla, že ji podpírá velká mužná ruka - Jossin táta. Nevypadal tak zdrceně, jako její máma, ale cítila jsem, že je možná ještě víc zdrcený uvnitř.
"Jsme rádi, že jsi přišla. Jossie bude ráda. Je na oddělení intenzivní péče. Běž za ní, sestra tě zavede," přemáhal pláč a snad i vztek?
Sestra za recepcí nás zřejmě musela pozorovat, protože jen co jsem se na ni otočila, už čekala za mnou. Pomalými kroky mě vedla bílou chodbou na oddělení. Hluk zůstával za námi. Přišlo mi to jako nekonečná míle, ale bylo to kousek. Nemám ráda nemocnice, jejich pach a hluk. Ale to ticho mi najednou přišlo až děsivé. Došly jsme k sesterně, kde si mě převzala další sestra. Vypadala velmi mladě a zjevně i naštvaně, že musí do práce na Vánoce. Ale snažila se to potlačit. Než jsem vešla k Jossie, musela jsem si obléct plášť, vzít čepici na hlavu a ochranné návleky na boty a ruce. Skoro jako na sále. Před dveřmi pokoje byly v tichu slyšet zvuky monitorů bůh ví čeho a já se opravdu začínala bát. Kdyby to byla jen hloupá nehoda, nemusela bych se takhle navlékat.
"Máte 10 minut a moc ji nerozrušte," sdělila mi sestra a otevřela dveře. V pokoji stála dvě lůžka. Jedno blíž ke dveřím a druhé u okna. To u dveří nebylo obsazené. To u okna ano. Světlo i přes danou hodinu nebylo nijak zvlášť jasné. V téměř šeru jsem rozeznala na lůžku Jossie. Vypadla hrozně. Bledá, ubrečená, z ruky jí vedla hadička ke stojanu s kapačkou. Na prstě pravé ruky měla další monitorovací zařízení. Pomalu jsem se k ní přes ty kabely a hadičky ani nemohla dostat.
"Jossie? Spíš? To jsem já, Elis," zašeptala jsem. Jossie se ke mně otočila a pokusila se usmát. Tváře měla propadlé, velký monokl na pravém oku a napuchlý ret. Z dálky to nebylo vůbec vidět, ale takhle zblízka to bylo horší než hrozné. Pomalu jsem jí zkoumala pohledem. Na krku měla červeně otlačené prsty, na dekoltu zpod košile zářila fialová skvrna. Stejně jako její ruce, které by mohly malíři suplovat paletu.
"Panebože," zamumlala jsem a stiskla jí ruku.
I přes to, že ji tento dotek musel nesmírně bolet, opětovala můj stisk. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale sama začala mluvit. A plakat. Hodně plakat. Nikdy jsem ji neviděla takhle smutnou a nešťastnou. Vždy to byla ona, kdo se usmíval a věřil, že vše bude dobré. A teď tohle.
"Víš, on. On. Mělas pravdu. Máma, táta. Všichni. On byl…on je…," vzlyky přerušily její slova. Nenutila jsem ji pokračovat, jen jsem ji pevně objala a držela. A modlila se. Ano já, naprostý nevěřící jsem se modlila, aby všechno bylo v pořádku. Aby Jossie byla v pořádku. Na tom jediném mi v tu chvíli záleželo.
Kapitola 24
Když jsem vyšla z pokoje a sundala si všechny ty ochranné příšernosti, hlasitě jsem si oddechla. Opřela jsem se o zeď a začala brečet. Což neušlo sestře. Chlácholivě se na mě usmála a začala mi říkat ty typické kecy na uklidnění. "To bude dobré, kamarádka bude v pořádku. Pár dní si tu poleží a bude to," držela mě za ruku a přiměla vstát. Nejradši bych jí něco řekla pěkně od plic, ale snažila se dělat, co mohla. Usmála jsem se na ni a poděkovala. A potom jsem se tak rychle, co to jen šlo, odebírala do čekárny u recepce k Jossiným rodičům.
Chtěla jsem jim něco říct. Oni chtěli něco říct mně, ale nakonec nikdo z nás neřekl nic. Po chvilce mlčení Jossiin táta zavolal taxi, pro mě. Mezitím jsme v konverzaci pokročili k tomu, že jsme se všichni ujišťovali, že všechno bude dobré, Jossie se uzdraví a na Nový rok už bude doma. Taxi přijelo docela rychle vzhledem k tomu, že byly Vánoce. Při odchodu z nemocnice jsem Jossiiny rodiče mlčky objala a vyběhla ven do vánice. Zatímco jsem byla v nemocnici, venku se z pěkného sněžení stala doopravdy neskutečná vánice. Řidič jel pomalu a povídal, jak se těší, že za hodinu už bude doma s manželkou a dětmi. Přitakávala jsem mu a kontrolovala mobil. 5 nepřijatých hovorů od rodičů a několik výhružných SMS zpráv. No mám se na co těšit, povzdechla jsem si. Ale to už jsem viděla příjezdovou cestu. Rychle jsem dala řidiči peníze s velkým spropitným a vyrazila jsem do jámy lvové. V uších mi doznělo "veselé vánoce, madam". Poslední milá slova, pomyslela jsem si. Když jsem vstoupila do chodby, už na mě čekala máma.
"Kde si myslíš, že jsi? Museli jsme na tebe čekat. Jak si to představuješ? A jak vypadáš?" spustila hned. Měla jsem nervy už napjaté a tak jsem upustila trochu páry.
"No kdyby tě to zajímalo, moje nejlepší kamarádka leží v nemocnici a díky péči svého manžela potratila a může být ráda, že je vůbec naživu," křičela jsem.
"Co mě to zajímá, teď máš být tady doma a hotovo!" napětí eskalovalo.
"Zkusila ses třeba dneska starat o někoho jiného, než o sebe?" Plesk. Na tváři jsem ucítila máminu ruku.
"Fajn, už se jdu pro tvůj úžasný večer připravit," vykřikla jsem v slzách a utíkala do svého pokoje. Nesnažila se mě zastavit, nic neřekla. Brečela jsem. Hodně brečela. Letos to byl hrozný rok a ještě horší vánoce. Ale potom jsem zaslechla zespodu babičku, jak se ptá, jestli je všechno v pořádku. Bodlo mě to u srdce. Musím to dneska sehrát, už jen kvůli ní. Rychle jsem vběhla do koupelny, chladila studenou vodou tvář a zároveň se snažila dostat do svátečních šatů, které na mě zde čekaly na ramínku.
Dolů jsem překvapivě sešla už v půl osmé. Takže celá příprava m zabrala necelých 30 minut. Asi jsem trhla rekord v oblékání. "Tak jdeme jíst? Už mám hlad," nahodila jsem americký úsměv a mířila do obývacího pokoje, kde jsme už měli připravený stůl. Ani nevím, jak jsem tu večeři zvládla. Myšlenkami jsem byla pořád u Jossie, i když jsem si rozbalovala dárky, i když jsem se ukládala ke spánku. Tolik jsem si přála, aby tohle byla jedna velká noční můra, ale nebyla. Tohle byla realita.
