Cesta domů - úvod
"Ne! Ne! To nemůže být pravda!"
Křičela jsem ze všech sil a slzy mi stékaly po tvářích. "Jak jsi mohl? Jak?"
"Já ti to vysvětlím, to není tak jak to vypadá… To je jenom nedorozumění," skoro že tu větu nevykoktal.
Nevěřícně jsem koukala na svého snoubence. Na svého snoubence v posteli s jinou. Jak mohl? Copak pro něj ten prsten nic neznamená? Tohle mi létalo hlavou. Ano, prsten.
"Víš co, možná budeš tohle pro NI potřebovat!" zařvala jsem, až mě muselo být slyšet i tři patra pode mnou.
"Ne, zlato. Tohle fakt ne, to je jen ne…" neměl možnost dokončit. Rázným pohybem jsem si strhnula prsten a mrskla jsem jím po něm. Trefa. A přímo mezi oči.
"Buďte spolu šťastni, Eriku," vyplivla jsem jeho jméno, otočila se na podpatku a v slzách běžela ze schodů ven. Hlavně musím ven, na vzduch. Běžím, běžím, ani si neuvědomím, že jsem dávno venku a běžím už parkem. Lavička. Potřebuji si sednout. Bolest. Bolí to. Moc to bolí. Jak mohl? Jak jen mohl?
Nádech, výdech. Bolest nepřestává. Nádech, výdech. Slzy a řev. Lidi se otáčí. No a co. Nádech, výdech. Slzy a řev. Lidi se otáčí. A tak stále dokola.
Je večer. Stmívá se rychleji, léto, poslední období, kdy jsem byla opravdu šťastná. Listí už pomalu opadává ze stromů, vše se připravuje na zimu, na delší odpočinek. A já zatím sedím na lavičce, v cizí zemi, totálně opuštěná a sama a k ničemu. A tak vlastně začíná má cesta domů…
Kapitola 1
Jmenuji se Elis Toolová. Je mi 22 let a pocházím z Yorku - menšího města v Anglii. Momentálně se nacházím v České republice, v hlavním městě v Praze. Příběh o tom, jak se obyčejná holka jako já dostane až do zlatého srdce Evropy, není nijak zajímavý ani neobvyklý. Doma jsem studovala na škole, které se tady říká gymnázium. Na univerzitu jsem vždycky chtěla jít. Nebyla jsem sice nikdy ten 100% premiant třídy, to ne, ale učení mě celkem bavilo. Navíc jsem moc toužila cestovat po Evropě. A tak když jsem se dostala na Státní a zjistila, že je možné vycestovat na jeden rok na jednu z (údajně) nejprestižnějších univerzit Evropy, stačilo rodiče přemluvit k tomu, aby mě finančně podpořili. Nebylo to úplně jednoduché, nejsme nijak bohatí, ale nakonec se mi to podařilo, a tak když jsem konečně vystoupila na letišti, úplně sama v úplně cizí zemi, byla jsem neskutečně šťastná. Mé štěstí trvalo přesně do doby, než jsem se snažila ubytovat na kolejích. Skoro všichni byli dost nepříjemní a neochotní mi pomoct, asi kvůli jazykové bariéře. A o moc jiné to nebylo ani u studijní referentky, která měla na starosti "cizí" studenty. Pořád jsem si říkala, že se to zlepší ve škole, až budu chodit na přednášky. Anglickou literaturu jsem milovala, a jaké bylo mé štěstí, když jsem zjistila, že ten samý obor můžu studovat i na této historické univerzitě. Nadšení mě ale stihlo opustit ještě ten samý měsíc, spousta předmětů, které nijak nesouvisely s mým oborem, anglické literatury pramálo a jako bonus jsem musela absolvovat středověkou literaturu, ovšem vyučující profesor neuměl anglicky a mé znalosti českého jazyka nebyly tak dobré, abych stačila. Ani spolužáci, či kolegové, jak bychom se měli navzájem oslovovat, nebyli úplně přátelští i přes mé snahy o seznámení se s nimi. Často mi kvůli tomu bylo do pláče. A když jsem to jednoho dne už nevydržela a pofňukávala u automatu na kávu před knihovnou, promluvil na mě on - Erik
Erik byl student na výměnném pobytu z Itálie. Studoval doma evropské právo a tady si právě již třetím semestrem porovnával znalosti evropského a římského práva. Byl to fakt kus. Tmavé vlasy, hnědé oči, červené rty a v posilovně vypracovaná postava. Navíc ten jeho typicky italský šarm. A uměl naprosto perfektně anglicky - díky jeho matce, která pocházela z Anglie a v Itálii na služební cestě se zamilovala do jeho otce, kterého si vzala a nakonec zůstala v Itálii s ním. Jak romantické. Erik mi prostě v tu pravou chvíli nabídnul rameno k vybrečení se. A během mého prvního semestru se to stalo, klasika - kafe, večeře, zamilování, sbližování se. Na Vánoce jsem domů odjížděla naprosto bláznivě zamilovaná. Trochu jsem se bála příjezdu zpátky, ale odloučení se na našem vztahu nijak nepodepsalo. Aspoň jsem si to tehdy myslela. Mělo mi být už tehdy jasné, proč se někdo, komu se holky doslova vrhají pod nohy, zajímá zrovna o mě. Malou, hnědovlasou a trochu oplácanější. Pravda, mé oči jsou zvláštní, hnědé s nádechem zeleně, ale pochybuji, že by se kvůli nim o mě někdo zajímal. Ale když mě v březnu požádal o ruku při procházce v parku, nemohla jsem říct ne. Byla jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Radost mi nekazila ani ta strašná zkouška ze středověké literatury, kterou budu muset v létě opakovat po čtvrté, pokud mi tedy povolí opravný termín.
A pak se to všechno sesypalo jako domeček z karet. Nejdříve následovaly tiché posměšky, když jsme spolu šli po chodbě a hlasitější, když jsme se potají navštěvovali na kolejních pokojích. Když jsem Erika toho osudného rána chtěla překvapit a vlezla k němu do pokoje, našla jsem ho tam v posteli s jinou - také studentkou na výměnný pobyt a překvapivě také z Itálie. Ten večer jsem celý probrečela na lavičce v parku. Když jsem se vzbudila následujícího rána, rozhodla jsem se. Mám tady toho všeho a všech po krk. Toho mizery Erika, hloupých spolužáků, neschopných profesorů i ohavného města. Jedu domů. Ten den jsem měla velké štěstí, po dlouhé době poprvé, někdo odřekl letenku, takže ještě ten večer jsem mohla letět domů. Sbalila jsem si svůj kufr, notebook, zlomené srdce a s hlavou co nejvíce vztyčenou co to šlo, jsem odkráčela na autobus směr letiště. Nebrečela jsem celou cestu, během letu, ani když jsem vyšla z letiště. První slza mi ukápla, když jsem seděla o mnoho hodin později v taxíku na cestě domů…
Kapitola 2-I
Domů jsem dostala, především díky "dobrým" spojům, až těsně nad ránem. Domov, konečně. Ovšem i přes mou velkou snahu činit veškeré úkony co nejvíce potichu to jen jde, mě hned za dveřmi uvítala máma.
"Dobré ráno, nečekali jsme, že přijedeš už teď. Není ještě brzy?" zeptala se a prohlížela si mě zkoumavým pohledem. Můj vnitřní hlas říká, že něco tuší. Přinejmenším.
"Dobré ráno, nechtěla jsem vás nějak zneklidňovat, když mám možnost přijet dřív. A promiň, že jsem nenapsala, ale do letadla jsem se dostala náhodou, takže jsem se musela rychle sbalit, potom ještě mělo letadlo technické problémy, na letišti v Heathrow byl strašný chaos a spoje Londýn-York, to je teda něco v noci." Snad ji má odpověď uklidnila. Ovšem významný pohled na objem a počet mých zavazadel dával tušit o přesném opaku.
"Tak tam nestůj ve dveřích jen tak. Táta ještě spí, ale mám už uvařené kafe a skoro hotovou snídani. Toast a vejce, tvé oblíbené, tak se aspoň konečně najíš. Vsadím se, že jsi od večera nic nejedla." "Máš pravdu, mám hlad jako vlk," přikývla jsem, vlastně jsem nejedla už dva dny, od toho osudného dne, a začala tahat do domu všechnu svou bagáž.
Zatímco jsem s ní bojovala, máma stála u sporáku v kuchyni a hlídala vejce, aby nebyla převařená. Moje máma - Mary Toolová, menší zakulacená postava, která se na lidi vždy dívá přímým pohledem modrých očí, které korunují černé vlasy, ve kterých, jak jsem si teď všimla, se objevují stříbrné nitky. Bodlo mě svědomí. Sama má určitě hodně starostí a já jí k tomu všemu přidám ještě další sama se sebou. Ne, musím se o sebe začít starat co nejdřív sama. A o škole jí řeknu, až si někde seženu práci. Tak to bude nejlepší. Pro ni i pro mě. S tímhle vnitřním rozhodnutím jsem si sedla ke stolu v naší kuchyni. Nebyla nijak velká, ale pro nás tři akorát. Dřevěná kuchyňská linka ladila k dřevěnému stolu a oknu, které zabíralo celou jednu stěnu. Když se člověk podíval skrz keře, které jej popínaly, mohl dohlédnout až na ulici, to byla má oblíbená zábava na dlouhé hodiny, když jsem byla malá. jakmile jsem v tichosti dojedla a dopila svou ranní porci černého čaje, měla jsem namířeno do svého pokoje.
"Už odcházíš k sobě? Nechceš mi říct, jak ses měla, co škola, co Erik? Než půjdu do práce, máme ještě chvíli čas," zadržela mě. Asi ji to opravdu zajímalo. Hlavně Erik. Při vyslovení toho jména mě bodlo u srdce. Cítila jsem, jak mi z oka začíná téct slza. Ne, nechci brečet. Ne před mámou, ne teď. Chci s tím být sama, úplně sama ve své posteli se svým obřím medvědem. "Jsem unavená, všechno vám povím u večeře, ale teď si potřebuji odpočinout. Tak se zatím měj a ať to jde v práci dobře," houkla jsem přes rameno na mámu a utíkala k sobě. Zabouchla jsem dveře a padla na postel. Brečela jsem, i když jsem si říkala, jak budu silná. Nebyla jsem, nikdy jsem taková nebyla. Hodně věcí mě umí rozbrečet i nyní, když jsem dospělá. Zespoda jsem zaslechla nadávání, asi jsem vzbudila tátu, který zakopl o mé věci v kuchyni. Bylo mi to ale v tu chvíli fuk. Brzy na to jsem usnula a spala velmi tvrdě.
Kapitola 2-II
Probudilo mě až odpolední slunce, které se prodíralo do pokoje. "Ne, nechci vstávat, nechci se probudit. Hloupé žaluzie," mrmlala jsem si do polštáře. Nakonec to chtělo ještě 20 minut, než jsem se přesvědčila, abych teda vstala, a když už nic, tak si aspoň odnesla kufr a spol., než se o ně někdo doopravdy přerazí. Pořád jsem na sobě měla oblečení, které jsem na sebe nedbale naházela ještě v Praze - černé tričko s květinami, džíny a tenisky. Pohodlné, ne moc vybrané, ale hlavně první, co mi v tu chvíli přišlo pod ruku. Nj, Praha = Erik = smutek a slzy. Jednoduchá rovnice, která zatím ještě pořád platila. Seděla jsem na posteli, brečela a dusila se vlastním smutkem. Nejhorší na prožité bolesti je to, že se ozve kdykoliv, aniž by to jeden tušil. Moje oči už vypadaly jako oči angoráka. Už nechci brečet, aspoň ne teď. Hluboký nádech a hluboký výdech. Opakovat 3x za sebou. Nebo 4x? No každopádně tak nějak to říkala instruktorka na józe. Možná, že kdyby jóga k něčemu byla, nepřestala bych na ní chodit. Je celkem legrační, že jsem se cvičení vyhýbala vždy, jak jen to šlo, ale na univerzitě, kde studuji úplně něco jiného, musím absolvovat takový předmět. Ale zpět do přítomnosti. Odhodlaně vstanu a odcházím do kuchyně pro své věci.
"No to je dost, že už jdeš, už jsem to chtěl odtáhnout sám," přivítá mě táta a tahá se se všemi mými zavazadly. Můj táta - Richard Tool, kterému je lehce přes padesát, a který by se rozhodně neměl kvůli svému zdraví namáhat. "Díky tati, já ti pomůžu." Tak jsme nakonec úspěšně všechno vynesli nahoru do mého pokoje. "V pohodě?" zeptala jsem se táty s obavou. Před pár měsíci byl totiž na operaci kvůli žaludečním problémům a neměl by se namáhat. "Myslíš, že mě snad pár řezů složí tak, abych nic nemohl? No to mě ještě neznáš. A vůbec, měli bychom jít dolů, máma mi nakázala, abych tě vzbudil, bude už mít hotovou večeři." "Díky, tati," odvětila jsem a vydala se za ním šouravým krokem. Bylo mi jasné, že u večeře proběhne výslech na téma: Co se stalo naší holčičce?
Tyhle zpovědi u jídla jsem nesnášela už od mala. Proč bychom se nemohli v klidu najíst a neřešit, co se komu během dne stalo, vždyť to můžeme probrat i u televize, stejně v ní nic nedávají. Stůl už byl prostřený. Máma uvařila dýňový krém, můj oblíbený. Po přání dobré chuti jsem se hned pustila do jídla, ale nestihla jsem si do pusy strčit ani třetí lžíci, když přišla ta všetečná otázka: Co se stalo? A nečekaně nepřišla od mámy, ale od táty.
Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na oba ztrápeným výrazem. A potom se ze mě všechno začalo sypat jako lavina. Začala jsem Erikem, jeho nevěrou, problémy se studiem a zakončila celý příběh "slavným" útěkem. Bylo vidět, že jsou v šoku. Rozhodně nečekali takovouhle story. Ale chtěli znát pravdu, tak ji znají.
"Ty jsi nesložila zkoušku? Co teď bude s tvým studiem? Můžeš ještě pokračovat, nebo už ne?" zeptala se máma. Tak teď jsem zůstala sedět s pusou dokořán já. Čekala jsem, že se zeptají na Erika, že mě budou utěšovat, ale tohle?
"Jsem ráda, že vás tolik zajímá, jak se cítím. A nyní mne omluvte, jdu k sobě!" praštila jsem lžící o stůl a utekla do svého pokoje. Opět jsem pociťovala, jak se vrací stará známá rovnice: Praha = Erik = smutek a slzy. Já se té bolesti snad nikdy nezbavím…
Kapitola 3
Následující ráno bylo krušné. Nejen že jsem se pořádně nevyspala, celou noc jsem se totiž převalovala a když už jsem usnula, zdálo se mi o Erikovi a té jeho mrše z taliánska, ale když jsem sešla konečně dolů do kuchyně, poznala jsem na vlastní kůži co to je tichá domácnost. Máma už byla v práci, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že bylo teprve 7 hodin ráno a táta jakmile mě uviděl, šel něco dělat na zahradu. Ach jo. Včera se večeře opravdu nevyvedla, ale trestat mě úmorným tichem za něco, co jsem já neprovedla je naprosto hloupé, dětinské a nehodné inteligentních lidí. V rychlosti jsem posnídala křupky do mléka, hodila do sebe sklenici džusu a vypadla zpátky k sobě do pokoje, kde se kolem postele válela nevybalená zavazadla.
"Měla bys je vybalit a uklidit, stejně se nevrátíš," našeptával mi vnitřní hlas - mé druhé já. Paráda, tak už k tomu všemu začínám i blbnout, pomyslela jsem si. Ale náladu na přehrabování se ve věcech a uklízení jsem opravdu neměla. Koukla jsem z okna. Na to, že už je říjen, bylo ještě pořád celkem teplo. Byl to jeden z těch podzimních dnů, kdy příjemně fouká vítr, sluníčko hřeje do tváře, listí potichu opadává a je nejvhodnější doba na procházky v parku. Ano, to je přesně to, co potřebuji. Jít ven a trochu si pročistit hlavu. Ze skříně jsem vytáhla starou hnědou bundu a plná nadšení seběhla do chodby, kde jsem se potkala s tátou. Jenom jsem na něj křikla, že jdu ven a prásk. Dveře se za mnou zavřely. Svoboda. Můžu volně dýchat. Ale kam vlastně půjdu? Nejblíže bylo centrum, ale i přes jeho krásné historické stavby mě nelákaly davy lidí a turistů. Raději se projdu skrz obytné čtvrti až ke starému kostelíku. Jo, to je dobrý plán, odsouhlasila jsem si ho sama pro sebe a vydala se na cestu.
Před kostelíkem stál stánek se suvenýry (jako by se turisti mohli přetrhnout, aby se podívali na starý ošuntělý kostel) lákající pár zbloudilých duší a nabízející mimo jiné i kávu. V kapse jsem nahmatala pár kovových mincí a za chvíli mě do rukou hřál teplý kelímek s hnědým obsahem. Za ten rok, co jsem tu nebyla, přibyly kolem kostela lavičky nabízející výhled jak na stavbu, tak i do staré zahrady. Vybrala jsem si lavičku co nejdál od veškerého ruchu a dala se do přemítání.
Takže jsem bez snoubence. Bez vzdělání. Bez práce. Skvělá bilance na "krásných 22 let". A nemluvě o tom, že příští měsíc mám narozeniny. Nejradši bych zalezla přímo tady pod lavičku a brečela. Ale nemůžu, musím se tomu všemu postavit čelem. Ano. Nejdříve ze všeho si najdu práci. Tím pádem zaměstnám mysl něčím jiným, než myšlením na Něho. Navíc, když budu chodit do práce, budu mít penízky, což by znamenalo, že bych se mohla odstěhovat. Při této myšlence jsem se pousmála. Jojo, holt někdy ty nejlepší šance přichází v těch nejhorších chvílích. Prostě začnu znova, úplně od nuly. Jako na přípitek jsem si pořádně lokla z dosud horké kávy a opařila si jazyk. A zatímco jsem jazykem máchala ve vzduchu (jako úplný pomatenec), zdálo se mi, že slyším z dálky svoje jméno.
To se mi musí zdát. Přeci tady není nikdo, kdo by mě znal. Pomalu jsem se otáčela. Koukám na kostelík, ale kromě prodavače před ním a párkem turistů nikoho nevidím. Kouknu se doleva na cestu vinoucí se kolem kostela. To přeci není možné… "Eliiiiiis!" křičí a běží ke mně…
Kapitola 4-I
To snad není možné. Je to vůbec ona? "Elis, konečně. Tak ty seš doma už pár dnů a ani mi nedáš vědět?" objímá mě, zatímco já se dostávám z šoku. Ale jo, je to ona. Její způsob chování mi to jasně potvrdil. Je to Jossie. Jossie Smithová. Moje nejlepší a zároveň jediná kamarádka.
"Páni, co ty tady?" vracím jí objetí. Vypadá šťastně jako skoro vždy. "Jak ses vůbec dozvěděla, že jsem doma a kde mě máš hledat?" vyptávám se zvědavě. Přeci jen by člověka jen tak nenapadlo jít se projít zrovna teď, zrovna na tohle místo a zrovna jen tak náhodně. "No úplná náhoda to nebyla, ale nesedneme si? Stání mě docela vysiluje," navrhne a s úsměvem si pohladí rýsující se břicho. Uff. To jsou teda věci.
"Vlastně jsem ráno cestou do obchodu potkala tvou mámu, která mi řekla, že ses tady najednou objevila. Tak jsem si řekla, že v tom něco bude. A když jsem tě nezastihla doma, domyslela jsem si, že chceš být někde sama a kde jinde to v tuhle dobu jde lépe?" zamrkala na mě. To jsem si mohla myslet, že v tom má prsty máma. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že ji vidím. Konečně někdo, kdo je doopravdy rád, že jsem zpátky doma. Sice jsem ji nechtěla zatěžovat svými starostmi, přeci jen s tím bubnem jich bude mít sama dost, ale už jsem cítila, že bych se někomu potřebovala svěřit. A tak jsem jí během následující hodiny vyklopila všechno o Erikovi, o studiu, o tom, jak jsem vlastně utekla zpátky domů a také o tom, jak "rádi" jsou rodiče, že jsem doma.
"Páni," vydechla, když jsem skončila. Nastalo ticho. Nevěděla, co by jiného dodala, ale to jsem nevěděla ani já. Prostě takhle to je a jak to bude dál, to je ve hvězdách. "Víš co, jsem ráda, že jsi zase doma. A myslím, že tady nějakou chvíli pobudeš viď? Vzhledem k té škole. Ale co, nemáš hlad? Já bych teď mohla jíst pořád. Taky na to už vypadám že? A to jsem teprve ve třetím měsíci," zahihňala se.
"Také bych si něco dala. Ale řekni mi jedno, jak jsi k tomu devíti měsíčnímu úrazu přišla? A vůbec, co to máš na prsteníčku?" koukala jsem nevěřícně. Na levém prsteníčku se jí leskl prsten. A ne jen tak ledajaký. Byl to snubní prsten. Energicky vstala, chytla mě pod rukou a táhla mě pryč od klidného prostředí kostelíka rovnou do centra.
"Všechno ti řeknu. Stalo se to tak rychle, že jsem ti ani nemohla dát vědět. A potom přišel mrňous, tak jsem měla, a pořád mám, strašný fofr s pořizováním výbavičky a tak. Ale pojďme si pro sandwich a nad šálkem dobrého čaje ti všechno povyprávím, budeš koukat," smála se a skoro násilně mě vedla ulicí. "A neboj, zvu tě. Konečně se po dloooooouhé době vidíme a to se musí oslavit!" dodala, když viděla jak šátrám v kapse po drobných. Ach. To byla moje Jossie. Přesně taková, jak jsem si ji pamatovala.
Kapitola 4-II
Čajovna a občerstvení U Pana Timmyho se nachází kousek od centra a nabízí výhled na starý architektonický most, kterým se York proslavil. Čajovna tu stojí od doby, kdy jsem chodila ještě na základní školu. A vlastně tady jsem se s Jossie seznámila. Bylo to jednoho odpoledne, kdy jsem šla ze školy a s penězi od mámy jsem mířila k Panu Timmymu koupit si lososový sandwich, což byla tehdy novinka a jako jeden z mála obchodů ji nabízel právě Pan Timmy. Bohužel když jsem dorazila, zbýval jeden úplně poslední a Jossie si jej koupila přede mnou. Rozbrečela jsem se (dnes se tomu směji, ale tehdy to byla fakt závažná věc). Jossie se otočila a místo toho, aby se mi smála, nabídla mi, že se se mnou o něj rozdělí. Od té doby jsme nerozlučné kamarádky, šly jsme spolu na střední školu a po ní jsem já zamířila zkusit štěstí (takový paradox) v Praze, zatímco ona si našla práci v obchodě a začala si budovat vlastní život.
A teď, po těch letech, jsme tu seděly opět, opět u lososového sandwiche s čajem. Jossie se vlastně moc nezměnila za tu dobu, co se známe. Kulatý obličej jí lemují kaštanově hnědé vlasy a na tváři má vždy ten nejlaskavější úsměv, co jsem kdy viděla. "No a takhle to vlastně celé bylo," strčila si do pusy kus sandwiche a zapila ho čajem. S pusou pomalu až na kolenou jsem na ní zírala. Právě mi totiž vylíčila, jak potkala svého "pana božského" - Toma.
"Takže já si odjedu sotva na necelý rok a ty se už stihneš vdát a ještě mi o tom ani neříct?" pořád nechápu, jak se to mohlo stát. "Ale počkej, já jsem pryč cca deset měsíců, na tu party, kde jste se poznali, si šla měsíc potom, co jsem odjela a teď seš ve třetím měsíci? Takže sis ho vzala a za další půl rok jste si pořídili dítě?" "Tak nějak, akorát vzali jsme před necelými třemi měsíci, Tom říkal, že bude lepší, teď, když máme dítě, abychom byli vážně rodina. Takže teď jsem vlastně paní Smithová," usmála se a nastrčila mi až pod nos levou ruku. "Pěkný prsten," utrousila jsem. Stále jsem nějak mimo. Jak se mohla moje nejlepší kamarádka vdát, nic mi o tom neříct a ještě si vybrat za manžela někoho, koho zná tak krátce? A nemluvě o tom bonusu v jejím břiše.
"Ale co na to říkala tvoje máma? A co táta? A to jim vůbec nevadilo, že jste se nebrali v kostele? Pořád si o svatbě v kostele básnila," "No víš, my se vzali tak trochu tajně. Rodičům se Tom moc nelíbí, a když jsem se zmínila o tom, že bychom se možná chtěli vzít, ale ne v kostele, Tom není na tyhle věci, tak akorát práskla talířem o zem a táta se se mnou vůbec nebaví. Vlastně ani máma a o vnouče nemají zájem," povzdechla si a zároveň se jí oči zalily slzami. Chytla jsem si za ruku. No to, že se mi ten chlap nelíbí, aniž bych ho znala, a že se nelíbí ani jejím rodičům není podstatné. Důležité je, že ho má ráda Jossie. "Ale to nic, ono se všechno uklidní, chce to jenom čas. A až vaši uvidí svého vnuka, potom teprve roztajou. Nebo vnučku, uvidíš," snažila jsem se ji povzbudit a ještě víc jsem jí zmáčkla ruku.
"Au!" vykřikla najednou. "Promiň, promiň, neublížila jsem ti nějak, nechtěla jsem, já…" zpanikařila jsem, když jsem si všimla, že má na zápěstí modřinu. "To nic, jenom jsem se bouchla," odvětila a začala si stahovat rychle rukáv svetru. Ozvala se ve mně zlá předtucha, ale rychle jsem ji zahnala. Jossie vypadá přeci tak šťastně. Kdybych ale v tu chvíli více věřila svým pocitům, mohlo se spoustě věcem předejít, možná…
"No a co máš teď v plánu ty?" vyzvídala pro změnu ona něco o mně. "No nejdřív si musím najít práci a asi je i jedno jakou, pak něco našetřit a když to půjde, tak vypadnout z domu. A když bude mít ten nahoře jo dobrou náladu, tak si najít svého pana božského," obě jsme se zasmály a s chutí se daly konečně do jídla. Hmm, aspoň některé věci zůstávají stále stejné a dobré. "Tak na nové a lepší zítřky," připily jsme si čajem a opravdu v tu chvíli věřily, že přijdou.
Kapitola 5
Další ráno začalo jako obvykle v "příjemné" atmosféře. Od mého příjezdu z Prahy vstávám hodně brzo, což je u mě docela nezvyk. A díky němu se můžu s mou stále "dobře" naladěnou maminkou setkávat u snídaně. "Dobré ráno," pozdravím ji. "Hmm," odvětí napůl pusy. A to je všechno. Celá konverzace. U večeře se už nedočkám ani toho hmm. Bože, to je naprosto nesnesitelné. Jak dlouho to ještě vydrží? Protože já už moc dlouho asi ne. "Dobré ráno, jak se má moje holčička? A copak máme dobrého k snídani?" vnese táta trochu dobré energie do napjatého ticha. "Vajíčka. A k obědu si něco uvař. Když jste doma, můžete si něco udělat sami," sjela mě pohledem, praštila s hrnkem od kafe o stůl a práskla dveřmi. "Fajn, už nemám ani hlad," "Fakt skvělej den!" praští táta dveřmi od lednice. A tak se všichni rozejdeme do svých pokojů naštvaní. Prostě skvělý začátek nového dne. Ach jo, něco už se musí doopravdy změnit. Jsem doma už skoro dva týdny a máma se mnou pořád nemluví, táta je kvůli naší tiché domácnosti také rozčílený a mě už tenhle stav začíná pomalu ale jistě lézt na mozek. Asi nejvyšší čas zajít do pracovní kanceláře a najít si práci. Jo, to je dobrý nápad, pochválím se v duchu. A při té příležitosti se můžu stavit za Jossie a podívat se, jak se ve svém hnízdečku lásky má.
Do pracovní kanceláře jsem šla docela natěšená. Představovala jsem si, že si najdu nějakou práci v administrativě, tenhle rok se v práci pořádně zaučím, na jaře bych si mohla podat přihlášku na školu a při práci studovat a titul si prostě dodělat. Sice fuška, ale bude stát za to. No tohle nadšení mi vydrželo přesně do chvíle, než si můj vyplněný formulář s dosavadními pracovními zkušenostmi a získaným vzděláním přečetla paní za přepážkou. Na tváři jí ztuhl úsměv, chvíli ťukala do počítače a potom se na mě podívala. V tuhle chvíli už jsem začínala tušit, že je něco špatně. "No víte, jazykově jste vybavené dobře, ale máte pouze středoškolské vzdělání a k tomu žádné pracovní zkušenosti. Momentálně pro vás v systému nemám žádnou práci. Ale zkuste přijít třeba za měsíc a mezitím si procházet inzeráty, třeba se něco najde," udělala mi čáru přes rozpočet co nejslušněji to jenom šlo. S hraným úsměvem jsem jí poděkovala a šla pryč. Nepočítala jsem, že se práce hned najde, ale že bych neměla žádnou šanci? To není možné.
Se smutnými myšlenkami jsem šla kudy mě nohy nesly. Kolem se začaly objevovat skupinky lidí. Blížil se čas oběda a každý kdo mohl, si šel někam sednout nebo běžel pro jídlo. No mě se to asi jen tak nepodaří mít oběd s kolegy. "Ach ne, já zapomněla na Jossie," okřikla jsem se a prudce změnila směr chůze. Pracovní kancelář byla kousek od Pana Timmyho, ale Jossie bydlela v zástavbě z 90. let dvě zastávky autobusu od ní. No jaksi jsem zapomněla, že jsem si nevzala peníze. Takže k tomu všemu ještě musím jít pěšky a ne zrovna kousíček. Takže když jsem skoro po 40 minutách dorazila k zástavbě, byla jsem naprosto zadýchaná. Ale další problém byl, že jsem si nepamatovala, který z těch domů to vlastně je. A ne, inteligentně jsem si nevzala telefon. Naštěstí domů tu stálo jenom pět a na druhý pokus a pátý vchod jsem se trefila. "Hmm, jakže se to jen teď jmenuje? Něco od s. Sssss. Smithová, tady je," potěšeně jsem zavýskla. No jestli mě někdo pozoruje, musí si myslet, že jsem blázen. "Haló?" ozvalo se z reproduktoru. "Ahoj Jossie, to jsem já, Ellis,"
Kapitola 6
"To jsem ráda, že ses taky ukázala. Už jsem myslela, žes na mě zapomněla," přivítala mě Jossie ve dveřích. Po ujišťování, že se tak rozhodně nestalo, mě zavedla do kuchyně ke stolu, kde byly jenom dvě židle. "Máš to tu hezké," pochválila jsem jí byt. "Jo díky. Není to úplně největší, ale jsme tu doma. A až si najde Tom nějakou stálou práci, tak si to tu i lépe vybavíme," "Tom nemá práci?" vyhrkla jsem, možná až moc rychle. "Ne, to ne. Tom má práci, ale ne stálou. To víš, teď je situace s auty taková zvláštní a těžká, takže Tom pracuje v jedné garáži tak napůl. Teda díky kamarádovi," "Tak to je dobře, určitě se něco brzy najde," chlácholila jsem jí a doufala, že mám vážně pravdu. "Jojo, peníze by se teď hodily. To víš, já teď moc pracovat nemůžu, v obchodě vypomáhám a jenom občas, s malým je to docela těžké. A ještě potřebuji toho tolik koupit. Výbavičku ještě nemám celou. Kromě pár oblečků a lahviček od jedné známé nemám nic, kočárek si teda koupím až bude malý na světě, já vím, hloupá pověra, ale nechci nic riskovat. Ale postýlku bych už ráda měla. Počkej, musím ti ukázat ten krásný katalog, nemůžu si vybrat," odběhla rychle pryč a zapomněla i na konvici, která teď už neskutečně otravným způsobem pískala.
"Jejda, zapomněla jsem na ten čaj, počkej, ukážu ti, kde je," zadržela mě Jossie, jakmile mě spatřila, jak hledám čaj a hrnky. Když už jsme měly konečně čaj na stole a já vstřebávala, jaké jsou výhody a nevýhody zelené houpavé kolébky oproti modré stojací, všimla jsem si, že modřina na jejím zápěstí pořád nezmizela. Spíš se zvětšila. Když Jossie zpozorovala, jak koukám na její ruku, rychle si přetahovala svetr přes zápěstí. "To nic. Jenom jsem se praštila, když jsem montovala skříň do ložnice. A ne, nemohl to udělat Tom, protože byl v práci," ohradila se.
Zůstala jsem na ni nechápavě koukat. Co to do ní vjelo? Asi se nad mým výrazem zastavila, protože se mi hned začala omlouvat. Chápu, prostě s ní mávají hormony. Ale to nic neměnilo na skutečnosti, že se mi ta modřina vůbec nelíbila. Ani to, že ve svém stavu tady pobíhá a dělá mužské práce, zatímco její takzvaný muž se údajně dře v práci.
"No já osobně jsem pro tu houpavou kolébku. Zelená je fajn pro kluka i pro holku, kdyby to náhodou holka byla," ušklíbla jsem se na ni. "To určitě, bude to kluk, já to vím a víš, že já to vím nejlíp," oplatila mi a veškerá zlá nálada byla rázem pryč. A během našeho povídání se venku setmělo. Podzim o sobě dával opravdu vědět. Když jsem podotkla, že už musím jít, akorát zazvonil zvonek od dveří. Jossie vstala a zvědavě šla ke dveřím. "No to je dost, že se dostanu domů. Jsem totál vyčerpanej, hroznej den," uslyšela jsem mužský hlas. "No dneska máme návštěvu, Ellis, jak jsem ti o ní vyprávěla," "Hmm, to je fajn, doufám, že se nezdrží dlouho, nemám na žádnou otravu náladu," zahuhlal. Mám pocit, že jsem slyšela, jak ho praštila do zad. Buran jeden, pomyslela jsem si. Ale kvůli mé nejlepší kamarádce jsem se rozhodla, že se překonám. Nasadila jsem příjemný úsměv, jaký nejvíc v dané chvíli šel. "Já jsem Ellis, jsem ráda, že poznávám Jossiina rytíře na bílém koni," natáhla jsem k němu ruku, jakmile se dovrávoral do kuchyně. Ano, opravdu dovrávoral.
"Čus, já jsem Tom. A nic ve zlým, ale řekl bych, že je docela pozdě ne?" dostalo se mi "milého" uvítání. Perplex. Totálně perplex jsem zůstala s nataženou rukou ve vzduchu. Uff, tak to jsem vážně nečekala. Ne, drž se, musíš, kvůli ní, nabádala jsem se v duchu.
"Myslím, že je to fakt. Už je docela tma, tak ať nejdu domů úplně za tmy. Děkuji moc za čaj," loučila jsem se s Jossie v chodbě, zatímco jsem pozorovala jejího manžela, jak do sebe v kuchyni nalívá pivo z plechovky. Ach bože, do čeho ses to holka dostala. "Díky, že ses stavila. Prosím omluv Toma, takový není, jenom měl dnes špatný den. Uvidíš, že až se potkáte příště, padnete si do oka," objala mě naposled a vyprovodila před dům.
No doufám, že máš pravdu, protože tenhle typ se mi ani trochu nelíbí. Musím na Jossie dávat mnohem větší pozor. Možná jenom přeháním, ale zlé tušení se dnešní návštěvou pouze posílilo. Ale teď mě čekala pořádně dlouhá a náročná cesta domů.
Kapitola 7
"Dobré ráno. V kolik hodin jsi prosím tě přišla domů? Bylo už dost pozdě!" pozdravila mě ráno máma. Šokem mi málem vypadnul hrnek s kávou z ruky. To není možné, konečně na mě moje vlastní máma po x dnech promluvila. Asi ještě pořád sním. "No nevím, bylo nějak kolem jedenácté, pěšky to zabere docela hodně času," odvětila jsem jí co nejmilejším tónem jsem mohla. "Nevím, proč sis neřekla o nějaké peníze mě, nebo tátovi. Nemysli si, že chodit takhle pozdě v noci je nějak bezpečné," "Máš pravdu, mami," pořád jsem ve střehu. "No nic. Tady máš deset liber a ať tě takovéto hloupé nápady už nenapadají. Nemáš mobil? Mohla jsi aspoň zavolat. A jak se vůbec má Jossie?" "Promiň," pípla jsem a vděčně si strčila bankovku do kapsy kalhot. "Má se dobře, těší se na nový přírůstek, vlastně se oba těší," proč se vlastně o ni tolik zajímá? "Hmm, ještě aby ne. Ale stejně není v pořádku, že se nebrali v kostele a ještě tohle. A navíc ten její manžel - hrůza. Ne aby ses dostala do stejného problému," dodala na odchodu. Stále ještě v mírném šoku jsem koukala na zavřené dveře. Nesním. Snad. Štípnu se do ruky. Au, opravdu jsem vzhůru.
"Co máš dneska v plánu? Potřebuju pomoc na zahradě," houkne na mě pro změnu táta. "Nevím, půjdu se podívat do města, jestli někde neshání výpomoc, kvůli práci," ne, nechce se mi nic dělat na zahradě. Ticho, žádná odpověď, no snad mě slyšel. Ale je to pravda, dnes musím jít do města se podívat, jestli někde nenabízí práci, třeba v obchodě. Práci potřebuji. Takže si beru kabát a vyrážím. Jdu pěšky, je ještě docela pěkně, na říjen. Míjím pracovní agenturu, kde mi vnukli tolik "idejí". A najednou to uvidím, na skle obchodu s potravinami je nápis Přijmeme pomocníka/ici do skladu na administrativní a jiné práce. Ohoho, paráda. Přesně tohle by byla práce pro mě. Ale vzali by mě vůbec? Ne, nesmím to vzdát. Ale určitě mě nebudou chtít. Chvíli jsem tedy dělala kolečko a nakonec, po velkém sebezapření, jsem vešla dovnitř a nechala si zavolat vedoucí. Po několika minutách přišla paní tak středního věku, umělé řasy, umělé nehty a vonící na sto honů. Fjúú. Vzala mě dozadu do skladu. Tam byl mezi všemi krabicemi jeden větší stůl, který určitě pamatoval lepší časy.
"No takže mi teda povězte něco o sobě, když nemáte životopis se sebou," začala a nešlo přitom přehlédnout žvýkačku v její puse. Tak jsem začala popisovat mé vzdělání, maličkou školní praxi a skončila u toho, jak jsem narazila na jejich nabídku práce. Chvíli převalovala žvýkačku v puse a potom se rozhodla. "No sice máte nula zkušenosti, ale. Práce tady probíhá ve skladu, je potřeba dělat co je potřeba a pracuje se od pondělí do pátku plus nějaký víkend, jak vyjdou zrovna směny. Směna je normálně 11 hodin plus půl hodina na oběd. Já jsem vedoucí a paní, která odchází za dva týdny vás zatím zaučí. Takže jestli chcete, přijďte zítra v osm," prásk, bublina praskla. Chvíli jsem přemýšlela. Sice má hrozné vystupování a jsou to směny, ale to také znamená každý druhý týden pět dní volna. A aspoň si udělám nějakou praxi, než si najdu něco lepšího. "Dobře, já to beru, tak zítra v osm," potřásla jsem paní pravicí, vlastně ani nevím, jak se jmenuje, protože se nepředstavila, ale to je fuk. Zítra se všechno dozvím.
Ve velmi dobré náladě jsem se vracela domů. Musím to říct Jossie, určitě bude mít radost, že jsem si už našla práci. "Ahoj Jossie, mám skvělou novinku, našla jsem si práci. V místním marketu ve skladu jako administrativní pomoc, není to super?" "Ahoj, jo to je," řekla po chvíli mlčení. "Snad se ti tam bude líbit, ale teď nemám moc čas, pak si to řekneme osobně, ahoj," píp. Hovor se ukončil. Hmm, to je zvláštní, že by mi to Jossie takhle vytípla. Ale asi opravdu neměla čas. Jen co jsem přišla domů, pověděla jsem to tátovi. Sice se moc netvářil, ale popřál mi, ať se mi tam líbí. Ano, ano, nebude to jednoduché, ale ze začátku si prostě nemůžu vybírat. A už se nemůžu dočkat, až to řeknu mámě, ten její výraz, haha, to bude překvapení.
Kapitola 8
"Tak už mám práci a dneska do ní nastupuji," zvolala jsem vesele u snídaně. Ten pocit, když jsem viděla mámu stát s otevřenou pusou, byl opravdu k nezaplacení. Chvíli na mě mlčky zírala a přemýšlela, co mi má říct. "No to je fajn, a kde že to budeš pracovat?" zeptala se nakonec. "V obchodě ve skladu jako pomocná administrativní pracovnice," odvětila jsem, hrdá sama na sebe, že jsem si práci našla. "No jen aby tě to tam bavilo, už musím jít, pa. Uvidíme se teda večer," vzala si kabát a šla.
Táta naopak měl celkem radost, i když vyjadřoval pochybnosti o tom, že se jedná doopravdy o práci, o jaké mi řekli. Snažila jsem se ho přesvědčit, že určitě ano, ale svojí poznámkou ve mně zasel semínko pochybnosti. Že by věděl něco, co já ne? "Ale neboj, já to zvládnu, už jsem velká holka, ale už musím jít, abych nepřišla hned první den pozdě," dala jsem mu pusu na tvář, popadla kabát a vyrazila vstříc nové budoucnosti. Mnohem lepší budoucnosti, jak jsem doufala. Bohužel, jak se říká člověk míní, život mění. A bohužel to platilo i v mém případě.
Když jsem dorazila do obchodu, měla jsem vůbec první pracovní problém - dostat se na místo práce, protože ochranka nevěděla, že má dneska někdo nastoupit a nechtěla mě pustit dovnitř. Nakonec po dlouhém přemlouvání mě teda pán, jakože má dobré srdce, pustil. A díky tomuto zdržení se mi podařilo dorazit o deset minut později. "No kde jste?" začala na mě vedoucí. Uff, to mi ještě scházelo. "Já se omlouvám, ale ochranka mě nechtěla pustit dovnitř," odvětila jsem a doufala, že to pochopí. "No jo, to je ten nový blbeček, by mě zajímalo, kde ho vyhrabali," postěžovala si. Jako vážně přede mnou může takhle mluvit o ostatních zaměstnancích? "No dobrý, tak jděte tamhle za Margaretou," ukázala za sebe umělým nehtem.
Za ní se nacházel druhý stůl v místnosti, zavalený hromadou papírů, mezi kterými bylo možné sem tam vidět stříbrnou hlavu. Musím říci, že paní Margareta byla docela milá, ukázala mi, co se dalo, ale jen tak kroutila hlavou, že jsem zrovna tady. "No nestůjte tam jak madony a pomozte s těma krabicema ne?" řvala vedoucí a nervózně převalovala žvýkačku v puse. S otázkou na rtech jsem se podívala na kolegyni, ale ta jen zavrtěla hlavou, podala mi modrý plášť bůh ví z čeho, abych se neumazala a vzala mě dozadu do skladu, kde stály 3 velké palety jogurtů, ovoce a zeleniny. Nejdřív jsem si myslela, že je musíme zkontrolovat podle váhy, kvality atd. Ale byla jsem záhy vyvedena z omylu.
"Tobě nikdo neřekl, co je to doopravdy za práci viď?" zeptala se Margareta, když viděla, jak se tvářím.
"Ne, neřekl mi nikdo nic o tom, že budu muset tahat zboží a vybalovat ho do regálů v obchodě. Na to by měl být skladník ne?"
"No ono to tak kdysi bylo. Tahle pozice byla hlavně o vedení evidence, kontrole zboží a administraci a ty věci kolem, ale s novou vedoucí… Skladník tu také býval, ale od té doby, co máme novou vedoucí, raději odešel jinam a tak tohle všechno plus vybalování zboží musím dělat já sama už tři měsíce, protože s ní nikdo nevychází a tak se nemůžu věnovat svojí práci, faktury stojí a nikdo už ani neví, čeho kolik máme. Kdybych už brzo nešla do důchodu, už tady dávno nejsem," povzdechla si a začala sundávat ochrannou fólii z palety.
Už jsem to začínala chápat, proč mě vzali tak rychle a že můj špatný pocit měl opodstatnění. Věci byly neuvěřitelně těžké, určitě těžší, než co jako žena můžu nést, ale milá paní vedoucí se ani neobtěžovala zvednout zadek a sama začít něco dělat. Po druhé paletě jsem se rozhodla, že s tím končím. Vyhlídky na zlepšení nulové a spíše ještě horší. A když jsem si dovolila po 4 hodinách jít na toaletu, dostala jsem vynadáno, že se ulívám. Po tomhle jsem definitivně ztratila chuť se na pracovní smlouvu vůbec ptát.
Když odzvonilo šest, byla jsem nesmírně šťastná. Hodila jsem na zem svůj plášť, rozloučila se s Margaretou, která mě ještě politovala a utíkala, co mi nohy stačily. Ještě jsem slyšela za zády vedoucí, jak se ptá, co se děje: "Jako tohle je co?"
To je trhni si nohou náno. Bylo mi hrozně, nechala jsem se nachytat a žádná práce z toho utrpení ani nevzešla. Cestou domů jsem brečela zklamáním a děsila se, až to všechno budu vysvětlovat rodičům.
Kapitola 9
"Ach jo, to není fér, proč já? Vždyť to vypadalo dobře, ta práce a nakonec to bylo úplně o něčem jiném, než slibovali. Bůůů," pofňukávala jsem doma na gauči.
"To bude dobrý, najdeš si lepší, pořádnou práci. Na tuhle se vykašli," snažil se mě utěšit táta, zatímco se potýkal s plechovkou piva. A k mému velkému údivu, ani máma nezůstávala pozadu. "Tak to prostě teď nevyšlo, vyjde příště. Navíc by sis měla najít spíše něco pořádného," tak tuhle větu bych od ní nečekala. Ale stejně moc nezabírala, s pocitem zklamání sama ze sebe jsem se nemohla sžít. Nakonec jsem šla spát relativně brzo, dnešní den mi dal opravdu zabrat. Vůbec jsem si nepředstavovala, že to může být až tak špatné. Asi jsem si vše představovala moc jednoduše.
Ráno jsem se cítila o něco lépe a velmi jsem si cenila toho, že se rodiče o ničem nezmínili a dělali, že se nic nestalo. Trochu to pomáhalo, ale jen trochu. Sotva jsem dojedla poslední kousek toastu, zazvonil mi telefon. Jossie. Ta si opravu umí vybrat chvilku, pomyslela jsem si.
"Ahoj, jak se máš? Dneska si chci jít vyzvednout oblečky pro miminko. Nakonec jsem se rozhodla, že si vezmu zelené i modré a potom se rozhodnu, jakou barvu postýlky. Zelená i modrá k sobě navzájem jdou," spustila hnedka nadšeně. "Hmm, to nezní špatně," zamručela jsem. "Stalo se něco? Zníš fakt divně," "Jo já vím, promiň. Prostě to nevyšlo tak, jak jsem chtěla. Ráda s tebou půjdu a všechno ti povyprávím," dodala jsem smířlivě. "Prima, tak v deset u mě?" "Jasný, v deset, ahoj," zavěsila jsem.
"To je dobře, že je tu Jossie, aspoň nebudeš celý den sedět zavřená doma. Tady máš na autobus a něco k jídlu, asi se zdržíš. Tak se bav a netrap se," podala mi máma bankovku a odešla do práce. Prima, tak teď mi ještě budou rodiče podstrkovat peníze. Jak hluboko jsem klesla. "Jen jdi, dnes budu ještě něco dodělávat na zahradě a ty mi stejně asi nepomůžeš že?" zeptal se táta s nadějí v hlase, ale odpověď už znal. Raději jsem se šla nahoru převléct z pyžama. Než se namaluju a dám dohromady tak, abych nevypadala jako zombie, bude akorát tak čas na odchod na autobus. Na jednu stranu jsem se těšila, že Jossie uvidím, už jsem ji neviděla celý týden a je to jediná osoba, se kterou si tady doma můžu popovídat. Na druhou stranu jsem se před ní styděla, že nejsem schopná vydržet v práci.
Cestou autobusem jsem si říkala, že teď to nevyšlo, ale příště to vyjít musí. Přeci nejsem nemehlo, které nikdo nechce. Nebo snad ano? Ach jo, opravdu bych potřebovala vypadnout někam pryč, od všeho a všech. Z pochmurných myšlenek mě vytrhlo zatroubení autobusu ohlašující příjezd na zastávku. Honem jsem se zvedla a utíkala ke dveřím, abych nepřejela. Na zastávce na mě už čekala Jossie s neutuchajícím úsměvem na tváři.
"Ahoj", pozdravila mě. "Připravená na nákupní den?" "Já? Že se vůbec ptáš," zavěsily jsme se do sebe a šly pěšky do svatostánku konzumu.
Kapitola 10
"Páni, vypadáme jak vánoční stromeček na výletě. Neříkej, že tohle všechno vážně potřebuješ a využiješ," pronesla jsem nevěřícně, když jsem viděla, co všechno jsme během jednoho dopoledne stihly nakoupit. Mini tričko sem, mini tričko tam, roláček, bodíčko, x dudlíků, lahviček atd. Teď bychom si opravdu mohly založit vlastní obchod s dětským zbožím.
"Ale prosímtě, vždyť nemám ještě všechno. Pořád nemám tu postýlku, kočárek - ten ale až se malý narodí, kvůli té pověře, potom potřebuji ještě pár ručníčků, osušek, chrastítko a to by tak do začátku mohlo být opravdu vše," odvětila mi spokojeně Jossie. "Žertuješ? Kam to všechno chceš dát, teď už musíte být doma zavaleni věcmi až po krk," "No ani ne. Ale když o tom tak mluvíš, napadlo mě, že moc zimních věcí nemám a ty jsi na škole háčkovala ne?" zeptala se bezelstně a mě přepadlo takové tušení.
"Noo, možná bych si i teď něco uháčkovala," dodala jsem, ale v tu chvíli mě trklo, cože to po mně bude chtít. "To je prima, protože jsem si říkala, že bys mi pro malého uháčkovala nějakou čepičku. Radši dvě, abych je mohla střídat, co?" "Uff, no. No pokusím se něco vytvořit, když budeš mít radost. Ale radši udělám nějakou bílou, aby se hodila pro něj i pro ni," pozlobila jsem ji, načež se mi dostalo šťouchnutí do žeber. Ještě chvíli jsme se vesele dobíraly a došly k názoru, že nákupům bylo učiněno za dost a že je nejvyšší čas zajít si na oběd. Do našeho oblíbeného občerstvení to bylo daleko, takže jsme nakonec skončily v kavárně, která patřila k nákupnímu centru. Nad šálkem voňavé kávy a kuřecího sandwiche jsem pocítila zvláštní klid. Jossie také vypadala spokojeně, i když u ní byl tento stav vyvolán pohledem na plné tašky.
"A co doma, co dělá Tom?" zeptala jsem se nenuceně, ale výraz na její tváři mě zneklidnil. "No víš, Tom to má teď fakt hodně hodně těžký v práci, chodí pozdě domů a navíc unavený, tak je to takové…zvláštní. Občas se i pohádáme kvůli práci, penězům, rodině. No zkrátka je toho moc na nás oba teď, ale věřím, že se všechno zlepší, až tu bude malý s námi," pohladila si břicho, které opravdu už dávalo tušit, co se v něm ukrývá za poklad.
"Hele Jossie, kdybys kdykoliv cokoliv potřebovala, jsem tady pro tebe," "Já vím, díky, ale opravdu je všechno v pohodě. Fakt," odvětila a rychle začala cucat bezkofeinové capuccino, čímž mi dala jasně najevo, že tenhle rozhovor je u konce. Namísto toho jsem teda začala povídat o tom, jak jsem si našla super "práci" a jak to "skvěle" vyšlo už první den. Nevypadala překvapeně, jen podotkla, že se to dalo tušit, protože se po městě povídá, že obchod brzy zkrachuje. Paráda. Jako by mi to nemohla říct dřív. Ale to je jedno, když se na to dívám z té lepší stránky, je to zkrátka zkušenost k nezaplacení. Po tom, co jsme dopily a zaplatily, vydaly jsme se na zpáteční cestu.
Naštěstí byl autobus celkem prázdný, takže jsme se mohly rozložit na sedačkách se všemi taškami s těmi roztomilými věcmi pro mimino. Když jsme se blížily k zastávce, kde Jossie vystupovala, nabídla jsem se jí, že vystoupím také a pomůžu jí odnést věci nahoru, aby se s nimi ve svém stavu nemusela tahat. Ovšem její rázné ne mě usadilo."Promiň, já jen že bych ti tím komplikovala cestu a nechci otravovat. Dáme si potom vědět ne? Tak zatím ahoj a díky," pelášila ověšená taškami domů. Uff, tohle mi vůbec nepřipadá jako normální chování. Snad se neděje nic vážného, pomyslela jsem si, zatímco za oknem ubíhala cesta k mému domovu.
Kapitola 11
Doma jsem pořád nemohla dostat z hlavy Jossiono nezvyklé chování. Ale raději jsem se snažila se něčím zabavit, než myslet na to, o čem stejně 100% nic nevím. "Hele, mami, nevíš, kde mám háček, vlnu a tak?" volala jsem z pokoje na mámu, snažíce se najít ony záhadné předměty. "Nevím, zkus jít do sklepa. Já tam kvůli tvým blbostem nepolezu, ozvalo se zezdola.
Tak ti ď, matko, pomyslela jsem si v duchu. Nemám já to báječnou matku? Ale jestli chci udělat Jossie, a sobě svým způsobem též, radost, budu se muset na to místo, ze kterého jsem měla hrůzu už jako malá, vydat. Doufám, že aspoň bude svítit světlo. Jinak tam nevlezu ani za milion. Ale za dva ano, že? Šeptal mi zlomyslný hlásek v hlavě. Zavrtěla jsem hlavou a zaplašila tyto myšlenky a vydala se ke sklepu. Do sklepa se musí jít přes kuchyň a jedny bílé dřevěné veře. Po hmatu jsem našla vypínač a zmáčkla ho. Nejdříve se nestalo nic, ale potom se žárovka rozblikala a pomalu začala svítit.
Hned pod schody se válela krabice ozdobená starými malůvkami a zahalená ve vrstvě prachu. Bingo. To je moje krabice s ručními pracemi. Jemně jsem sfoukla nános prachu a otevřela ji. Uvnitř se válela rozdělená klubíčka vlny, jiná více, jiná méně, pár jehlic a háčky. Na spodu jsem dokonce našla ještě staré návody na tašky, čepice a dokonce i hračky. Přehrabování se v těchto věcech mi úplně připomnělo, jak jsem kdysi při světle lampičky háčkovala jako malá holčička. Ach, vzpomínky. S radostí jsem krabici odnesla nahoru, kde jsem se v kuchyni málem srazila s mámou. "Našlas to? A kam to neseš? Ten prach si teda zameteš," "Nesu si to k sobě a neboj se, zametu, času mám fakt dost," odsekla jsem a kráčela ke svému pokoji. "Nějaká drzá ne?!" zaslechla jsem ještě po cestě. A i kdyby jo? Co potom zrovna jí a její "podpoře" při mém návratu. V pokoji jsem své poklady pořádně probrala, bylo tu hodně věcí, které můžu ještě zužitkovat, ale na dětskou čepičku tu bude přeci jen málo vlny, budu muset dojít do galanterie a více se zásobit. Zkusmo jsem vzala háček a kus vlny a jen tak jsem nahodile háčkovala. Asi za deset minut už jsem měla uháčkovaný pořádný kus kostičkovým vzorem. Páni, tak jsem to ještě nezapomněla, a že mi to jde, pochválila jsem se v duchu. Proč jsem s tím vlastně přestala? A pak mi to došlo. Erik vždycky tvrdil, že ruční práce jsou pro staré báby. Ach jo, Erik, po tváři mi stekla slza. Ne, nesmím na něho myslet, to je už pryč.
Nejlepší na něj nemyslet, raději se budu zabývat tím, kde si koupím vlnu na čepičku pro malého. A když se mi jo podaří, mohla bych Jossie udělat ještě větší radost a uháčkovat i nějakou dečku do kočárku nebo postýlky. Najednou jsem pocítila zase radost. Ty ruční práce budou mít přeci jen něco do sebe. Ještě když jsem se ukládala ke spánku, představovala jsem si, jak jsem v úžasné galanterii a vybírám si mezi tunami heboučkých klubíček. Ale ani v těch nejdivočejších představách mě nenapadlo, koho bych zrovna v takovém obchodě mohla potkat…
Kapitola 12
Miluji galanterie a obchůdky s nitěmi, korálky. Miluji ten pocit, když se můžu nad všemi těmi barvičkami rozplývat. A ještě lepší pocit je, když si nemůžu vybrat mezi dvěma barvami. Jako právě teď. V jedné ruce držím krásnou šedo-bílou vlnu a v druhé ruce mám světle modré klubíčko. No nevím, nevím, která by podle Jossie byla na čepičku lepší. Možná bych mohla vzít obě? A jak tak zvažuju, která barva je ta správná, do obchodu vejde další zákaznice. Je vtipné, jak automaticky předpokládám, že obchody tohoto typu navštěvují pouze ženy. Ani se neotočím, můj "velký" problém mě zcela zaměstná. Zpozorním až ve chvíli, když uslyším její hlas. "Ano, je krásná. Pro vnuka. Víte dcera tvrdí, že to rozhodně bude kluk," řekne nevesele. "Světle modrá je dobrá i pro holky. Nebo do ní můžete zakomponovat růžové ozdoby," zašveholí prodavačka. V tuto chvíli se už otočím. To snad není možné. Že by ale?
"Promiňte, že ruším, ale nejste vy máma Jossie? Jossie Smithová teď?" zeptám se a jsem si skoro 100% jistá, že mám pravdu. Paní je už trošku starší. Měří si mě podezřívavým pohledem, ale je na ní vidět, jak pátrá v paměti. "Elis, malá Elis?" zeptá se nevěřícně. "Ano, to jsem já," odpovím jí s radostí.
"Tak ty ses vrátila? To je hezké, to musí být rodiče moc rádi, no já už musím jít," rychle začala cpát vrácené peníze a vlnu do tašky. "Počkejte chviličku, to máte pro vnuka že?" snažím se ji zastavit. Přestane honem honem cpát věci do kabely a podívá se na mě velmi smutně. "Ano, takže už víš, co se stalo. A s kým se to stalo. Ale už to tak má asi být. Sbohem. A jestli…no…radši nic, sbohem," kývla na prodavačku a vyběhla z obchodu ven.
"Neshody v rodině že? To znám, jak se blíží svátky, všichni blázní. A to ještě není listopad," povídá mi prodavačka, zatímco markuje zboží. Na rozloučenou se na ni usměju, ale chování Jossiiny mámy mi pořád běží hlavou. Přeci není dnes až taková ostuda, nevzít se v kostele, přeci by se kvůli tomu nerozešly ve špatném. A pořád jen, je to máma a hlavně ta Jossiina si na tom vždy zakládala, na rozdíl od mojí mámy. Tak co se tady děje? Tok myšlenek mi přeruší mobil. To otravné vyzvánění musím změnit, říkám si v duchu, zatímco vytahuji mobil z kabelky. Jossie. To je ale náhodička.
"Ahoj, co děláš dneska večer?" spustí na mě zhurta. "No ahoj, ráda tě slyším, dneska? Asi nic, budu pracovat na té čepičce," odpovídám. "Tak na to se teď vykašli, víš vůbec, co je dneska za den?" "Dnes? 31. října ne, úterý?" odpovídám a nechápu, kam konverzace směřuje. "Bingo, Sherlocku. Je Halloween, Tomův kámoš dělá party u sebe doma, nechceš přijít? Prosím, prosím, prosím," žadoní. Uff, na žádnou ožírací party s jejím "příjemným" manželem se mi teda vůbec nechce. "No hele, já nevím, nějak mi není dvakrát a navíc nikoho tam neznám a…" "Znáš mě. A Toma. A to stačí, aspoň nebudeš jeden večer sedět jak stará babka u pletení a zabavíš se," nenechá mě ani domluvit. "Ach jo, tak dobře ale…." zase to nedořeknu. "Neřeš, vyzvedneme tě s Tomem před barákem, pojedeme autem. Tak v sedm a vem si nějaký převlek, pa" "Jossie, počkej. Potkala jsem tvojí mámu," vyhrknu na ni. "Jo, jak jsem říkala, v sedm, v převleku, čau," položí mi to.
Skvělý, nejen, že teda musím na nějakou party, která se určitě ponese v duchu já toho dám víc jak vy všichni, ale ještě budu muset s tím jejím "galantním" princem vydržet cestu autem bůh ví kam a vsadím boty, že se celá ta "party roku" bude odehrávat v nějaké polorozpadlé chajdě kdesi na samotě. No není to skvělý nápad na horor? Možná bych se mohla dát do psaní a celou tu estrádu nakonec sepsat, jestli ji přežiji. Důležité jestli.
"Ach jo, Jossie, já tě nemám vůbec ráda," zakleji nahlas a vracím se zpátky do obchodu s galanterií, abych si ještě dokoupila ty ohavné myší uši, co se válely mezi vlnou…
Kapitola 13
"Kam že to hodláš jet?" spustí na mě matka. No tak takovouhle reakci jsem opravdu nečekala.
"No kam asi? Nevím, prostě na párty," odvětím a kontroluji si v zrcadle své myší uši, zatímco máti pokračuje ve své zřejmě "výchovné" litanii.
"Hele, jsem už dospělá, díky za starost, ale stejně tam půjdu a odvoz mám zajištěný, takže čau," prásknu za sebou dveřmi. Uff, nesnáším tyhle výstupy, jako kdybych byla malý fakan. Naštěstí vidím na konci ulice světla auta. Snad to bude Jossie, doufám a blížím se k chodníku. Je to Jossie i s tím jejím Tomem. No nebudu nic říkat, třeba se dneska opravdu lépe seznámíme.
"Ahoj, nastupuj," pozdraví mě Jossie a já se snažím nacpat dozadu. Tom jen zabručí a než se stihnu připoutat, rozjede se pryč. Přijde mi, že na to, že jsme v obytné čtvrti, jedeme příliš rychle. Nenápadně se snažím podívat na tachometr. Ručička se povážlivě přibližuje 90 km za hodinu. Bože, snad tuhle jízdu přežiju. Způsob a rychlost jízdy se nezdá ani Jossie, která Tomovi naznačí, že jede možná moc rychle. "Dej mi pokoj, je to moje auto, tak si budu řídit, jak chci. A navíc je to tvá chyba, mělas mi vzít aspoň pivo, mám žízeň, kriste, proč musí ten blbec bydlet tak daleko a ještě tam dělat party," odplivne si z okna a zřejmě čeká, až mu někdo přitaká. Nastává menší trapné ticho. Ach jo, díky sledování názorů jsem úplně ztratila přehled, kde vlastně jsem a díky tmě nepoznávám nic. Navíc se mi v žaludku začíná objevovat velmi nepříjemný pocit - špatná předtucha věcí příštích.
"To neva, aspoň můžeme být dýl všichni spolu ne? A třeba se letos s tím mejdanem vytáhne," Jossie se opravdu snaží. No asi nejvyšší chvíle, abych se také začala pořádně snažit. "Jasně, a až tam budeme, tak si dáme spolu pivko ne?"
"Pivko? Ženská, ty se mi začínáš líbit," uchechtne se Tom a najednou mi přijde, že má o něco málo lepší náladu. "Jo, pití tam mít bude. A počkej, až uvidíš ten vyzdobený barák, každý rok si dávaj na Halloweena záležet. A dělaj ohňostroj. Akorát loni to bylo blbý, prý jim jedna raketa zaletěla na sousedovu garáž," informuje Jossie. "Zaletěla? Haha, prostě mu podpálili celou střechu, si měla vidět ten fire," smál se Tom. Bože, já chci radši pryč a ani tam nejezdit. Jossie se také při těchto slovech trochu ošila. Ach jo, chudák to malé. Ještě není na světě a už zažívá tolik adrenalinu.
Celou cestu, která trvala celkem 40 minut, jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že to nakonec může být super večer, dáme si něco dobrého, pokecáme, zatančíme, poznám nové lidi a v klidu, bez doprovodu policejních sirén, zase odjedeme domů. Tyto představy se ale rozplynuly v ten moment, kdy jsme přijeli k místu akce. Barák, nebo spíše bych měla říct rozpadlá barabizna, byl oházený papírem a do noci svítily jakože dlabané dýně a fosforeskující cákance všude možně.
"No nazdar, Tome. Co to máš se sebou za kočky," přivítal nás již opilý hlas Tomova kamaráda. Bože, chraň nás od zlého, pomyslela jsem si a vydala se za Jossie do jámy lvové…
Žádné komentáře:
Okomentovat