Na Valentýna se ke mně
donesla nepříjemná zpráva – Jossie musí jít na policii a vypovídat ohledně
obvinění jejího bývalého manžela (budoucího bývalého). Bylo to hned
z rána, kdy jsem sotva otevřela oči. Přes její omluvy a vzlykání jsem jí
skoro ani nerozuměla. Po několika informačních přesleších jsme se nakonec dobraly
výsledku – Jossie chce, abych ji na policii doprovodila. To nebyl problém,
stejně jsem neměla co na práci. Respektive žádná práce nebyla ani na obzoru. A
pro dobro nás všech jsme se dohodly, že tam zajdeme ještě dnes.
Rychle jsem snědla
snídani a hodila do sebe hrnek černého čaje, až mi zaskočilo. S matkou
jsme se pozdravily beze slov. Stále mezi námi přetrvávalo napětí. Otec se
mezitím už oblékl a odcházel do práce. Mezi dveřmi mi ještě stihl podat lístek
s věcmi, které je nezbytné koupit. Prý, když už budeš ve městě… „No pěkně
děkuju,“ řekla jsem si v duchu, ale jenom jsem přikývla a běžela na
autobus. Počasí se už zlepšovalo, téměř už nesněžilo a sem tam vykouklo i
sluníčko. Teploty však stále kroužily kolem nuly, sníh se držel na chodnících,
místy i na cestách, a náledí bylo pořád nepřítelem neopatrné či rychlé chůze.
Díky tomu jsem na zastávku dorazila akorát ve chvíli, kdy přijížděl autobus. A
měla jsem i štěstí na volné sedadlo. V klidu jsem se tak uvelebila,
protože pojedu docela dlouho, přes půl hodiny. Mlčky jsem pozorovala ubíhající
krajinu a přemýšlela, jak na tom Jossie doopravdy je. Od onoho dne, kdy jsme ji
dovezli domů, se snažila tvářit v pohodě a statečně, ale v jejích
slovech jsem cítila bolest a stále častěji i vztek. Ach jo, proč se takovéhle
věci dějou hodným lidem? Proč ona? Proč já?
Když jsem dorazila na
místní oddělení policie, překvapilo mě, kolik lidí tady je. Ve středu dopoledne
bych čekala, že budou všichni v práci. Musela jsem vypadat asi hodně
zmateně, protože záhy se mi začala věnovat paní z informací. I když podle
vzhledu bych ji klidně tipovala na slečnu studující výšku. Asi jako já. Ještě
v loni. Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne, nejdu nikoho nebo
něco hlásit, já přicházím jako svědek/podpora kvůli kamarádce na oddělení
násilných trestných činů,“ snažila jsem se vysvětlit svou přítomnost a
nepozorovaně zjistit, kam že to mám vlastně jít. Paní byla milá a ukázala mi
správný směr. Na rozloučenou mi popřála hodně síly. Uff, nemám vůbec dobrý
pocit.
A špatný pocit mě
doprovázel celou cestu k oddělení – projít dlouho úzkou uličkou, doleva,
doprava a pak projít přes kontrolní stanoviště a za mřížovými dveřmi dojít
konečně k dané kanceláři. Před ní už seděla na ošklivé a ošoupané
koženkové lavičce Jossie i s rodiči.
Žádné komentáře:
Okomentovat