čtvrtek 31. března 2022

Kapitola 26

 

Nový rok začal zvláštně. Na jednu stranu jsem cítila, jak se mi během letošního roku naskytnou, nebo spíše případně mohou, nové příležitosti. Zároveň s tímto objevem mi v mysli vytanuly vzpomínky na celý ten vánoční mumraj a to, co se stalo s Jossie. Chudák. Pořád mám před očima scénu, jak leží na nemocniční posteli, všude hadičky a hlavně – s plochým břichem. Tak nějak přešla půlka ledna a blížil se termín, kdy ji měli propustit z nemocnice.

Na její žádost jsem ji jela s jejími rodiči vyzvednout. Byla to tichá cesta tam a ještě tišší zpátky. Seděla jsem s Jossie vzadu na zadních sedačkách a tiskla jí ruku. Moc jsem si přála, abych pro ni mohla něco udělat, něco opravdu pořádného, ale nevěděla jsem co. Jossie celou cestu koukala mlčky z okna zamlženým pohledem. Mimo – přesně tak by se dal popsat její nynější stav. Sice už nesněžilo, ale vrstva sněhu byla ještě stále dost vysoká a auto se jen velmi těžce pod velením jejího táty dostávalo na příjezdovou cestu. Po urputném boji (a několika nevybíravých slovech) jsme se přeci jen všichni dostali domů. Se svolením její mámy jsem šla uložit Jossie do postele. Ani se nenamáhala sundat si šaty. Pořád jen nepřítomně hleděla do prázdna. Přikryla jsem ji a zůstala u ní, dokud neusnula.

V kuchyni čekali její rodiče s čajem. Ochotně jsem přijala nabízený šálek a pomalu jej upíjela. Také jsme byli potichu. Žádné povídání, nezávazné klábosení jako vždy. Jen dusivé ticho. Jakmile jsem dopila, Jossiin táta se nabídl, že mě odveze domů. Konečně. Atmosféra byla tíživá a nikdo z nás si nechtě připustit, že se to stalo. Že se stalo něco tak strašného a že se to stalo někomu, jako je Jossie. Když už jsme dojeli před dům mých rodičů, Jossiinu tátovi povolily nervy.

„Zmetek jeden! Já ho zabiju!“ zakřičel a bouchal pěstmi do volantu.

„Nejste jediný. My mu to spočítáme,“ odvětila jsem, poděkovala za dovoz a utíkala domů. Jeho omluvu jsem vnímala pouze z povzdáli.

Doma mě přivítala celkem klasická scéna: v obýváku televize promítající nějaký stupidní pořad a táta s pivem v ruce. Ach jo. Na jeho otázky jenom zamumlám a mizím u sebe v pokoji. Bolestně si uvědomím, že tohle byl jeden z důvodů, proč jsem chtěla tolik do Evropy, utéct odsud. Ale teď ne. Moje bolístky budou muset počkat. Teď je hlavní Jossie a její zdraví a budoucnost.

I když mě o to nikdo nežádal, na internetu jsem začala hledat právníky. Přeci jen, Jossie se musí okamžitě rozvést. A možná by také neškodilo podat žalobu, za ublížení na zdraví a také na…, to už je teď stejně jedno. Ale čím víc jsem se v těchto věcech hrabala a hledala informace, tím více mě to bavilo. Jednak jsem chtěla pomoct kamarádce a dát tomu bídákovi co proto, ale také jsem teď najednou měla nový cíl, něco, čím se můžu zabývat. Práce totiž stále v nedohlednu a navíc, tohle je něco, co se rozhodně bude hodit. Až na to Jossie a my všichni též budeme připraveni.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat