Nový rok začal zvláštně.
Na jednu stranu jsem cítila, jak se mi během letošního roku naskytnou, nebo
spíše případně mohou, nové příležitosti. Zároveň s tímto objevem mi
v mysli vytanuly vzpomínky na celý ten vánoční mumraj a to, co se stalo
s Jossie. Chudák. Pořád mám před očima scénu, jak leží na nemocniční
posteli, všude hadičky a hlavně – s plochým břichem. Tak nějak přešla
půlka ledna a blížil se termín, kdy ji měli propustit z nemocnice.
Na její žádost jsem ji
jela s jejími rodiči vyzvednout. Byla to tichá cesta tam a ještě tišší
zpátky. Seděla jsem s Jossie vzadu na zadních sedačkách a tiskla jí ruku.
Moc jsem si přála, abych pro ni mohla něco udělat, něco opravdu pořádného, ale
nevěděla jsem co. Jossie celou cestu koukala mlčky z okna zamlženým
pohledem. Mimo – přesně tak by se dal popsat její nynější stav. Sice už
nesněžilo, ale vrstva sněhu byla ještě stále dost vysoká a auto se jen velmi
těžce pod velením jejího táty dostávalo na příjezdovou cestu. Po urputném boji
(a několika nevybíravých slovech) jsme se přeci jen všichni dostali domů. Se
svolením její mámy jsem šla uložit Jossie do postele. Ani se nenamáhala sundat
si šaty. Pořád jen nepřítomně hleděla do prázdna. Přikryla jsem ji a zůstala u
ní, dokud neusnula.
V kuchyni čekali
její rodiče s čajem. Ochotně jsem přijala nabízený šálek a pomalu jej
upíjela. Také jsme byli potichu. Žádné povídání, nezávazné klábosení jako vždy.
Jen dusivé ticho. Jakmile jsem dopila, Jossiin táta se nabídl, že mě odveze
domů. Konečně. Atmosféra byla tíživá a nikdo z nás si nechtě připustit, že
se to stalo. Že se stalo něco tak strašného a že se to stalo někomu, jako je
Jossie. Když už jsme dojeli před dům mých rodičů, Jossiinu tátovi povolily
nervy.
„Zmetek jeden! Já ho
zabiju!“ zakřičel a bouchal pěstmi do volantu.
„Nejste jediný. My mu
to spočítáme,“ odvětila jsem, poděkovala za dovoz a utíkala domů. Jeho omluvu
jsem vnímala pouze z povzdáli.
Doma mě přivítala
celkem klasická scéna: v obýváku televize promítající nějaký stupidní
pořad a táta s pivem v ruce. Ach jo. Na jeho otázky jenom zamumlám a
mizím u sebe v pokoji. Bolestně si uvědomím, že tohle byl jeden
z důvodů, proč jsem chtěla tolik do Evropy, utéct odsud. Ale teď ne. Moje
bolístky budou muset počkat. Teď je hlavní Jossie a její zdraví a budoucnost.
I když mě o to nikdo nežádal,
na internetu jsem začala hledat právníky. Přeci jen, Jossie se musí okamžitě
rozvést. A možná by také neškodilo podat žalobu, za ublížení na zdraví a také
na…, to už je teď stejně jedno. Ale čím víc jsem se v těchto věcech
hrabala a hledala informace, tím více mě to bavilo. Jednak jsem chtěla pomoct
kamarádce a dát tomu bídákovi co proto, ale také jsem teď najednou měla nový
cíl, něco, čím se můžu zabývat. Práce totiž stále v nedohlednu a navíc,
tohle je něco, co se rozhodně bude hodit. Až na to Jossie a my všichni též
budeme připraveni.
