Jedné tuhé zimy, kdy mráz šlehá do tváří a jezírko pokrývá led, pozoruji padající sníh z okna chaty.
Je zima, velká zima, ani oheň v krbu
nezažene pořádně krystalky ledu v mé duši.
Hledám teplo, teplo, které ve mně proudilo,
v nás obou... Je to už tak dávno... a přece ne.
Jeden víkend, jeden výlet, možná že i hloupý
a změnil vše, co jsem kdy pociťovala.
Den skoro stejný jako tento, téměř
neviditelná cestička v horském úbočí,
jeden krůček stranou a vše zmizelo...
Padalo...dlouhý až nekončený pád do
bílé temnoty. Jakoby se hory samy
otevřely a pohltily teplo lidského bytí.
Pro ostatní nezodpovědní a hloupí turisté,
pro lékaře smrtelný úraz, pro rodinu ztráta.
A pro mě? Pro mě já. Mé já je od té chvíle
pryč....navždy...
Jedné tuhé zimy, kdy mráz šlehá do tváří a jezírko pokrývá led,
pozoruji padající sníh z okna chaty.
Už nejsem jen pozorující. Pod bosýma nohama mi křupe sníh,
dopadá mi do vlasů a já jdu. Jdu mrazem až k té temné tůni,
kde mě čeká hlubina a volá....můj výlet....
Tento příspěvek vznikl na základě psací výzvy zde.
Inspirací byl tento obrázek :
A tato slova: zima, sníh, hory, jezírko, víkend, mráz, led, výlet, turisti, úraz, pád, krb, oheň, teplo.
Tak snad jsem zadání splnila a příspěvek bude čitelný :-)
